Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Za všechno může J.R. Robinson, mohutný muž s mohutným vousem a hypnotickým pohledem. Kdyby přede mne vystoupil z podhorské pastoušky a počal by vyprávět o historii tamních lesů, určitě bych sednul na bobek a s napětím poslouchal. Kdyby ale otevřel bránu, za kterou by pobíhali zfanatizovaní potomci sektářů, dal bych s dostatečně vyplašeným výrazem nohy na ramena. Charisma tento pán má, o tom žádná. A koho vám svým zjevem připomíná, nechám na každém z vás. Vokálně se každopádně stylizoval do polohy vypravěče, který mi zabarvením hlasu osciluje někde mezi trojicí zásadních zpěváků Johnny Cash - Nick Cave - Peter Steele.

The Alone Rush je již šestým albem formace, ve které v současnosti figuruje také drobná dáma Esther Shaw, jíž připadla role doprovázející umělkyně, jenž lpí na mistrovi pohledem, věří mu každé jeho slovo a pohyb těla. Co však chápe nejniterněji, jsou jizvy na jeho duši, pro které má sama to nejlepší pochopení. Charismatický autor ji potřebuje, její pohledy opětuje a oba jsou si souzeni. Jejich blízkost je znát i z hudby. Estheřiny křehké housle protínají temnotu alba, jeho tlumené basy i hluboký hlas. Společná bolest je donutila zvednout kotvy a odjet z Chicaga do Oregonu. Zde se snažili pomocí hudby zhmotnit a také zahnat svoje chmury. Splynout v jeden organismus a jeho rány uzdravovat. Fakt je ten, že The Alone Rush je album, které lze vnímat jako léčivě bolestné, což se v jeho případě nevylučuje.

Do desky je třeba se naplno ponořit, zavřít okolní místnosti a absorbovat jeho specifickou atmosféru. Jakékoliv rušivé elementy nejsou přípustné. Jeho datum vydání spadá do brzkého jara, přesto jsem se neodvážil k němu zaujmout postoj po pouhých pár týdnech. Dal jsem si čas na rozmyšlenou a vrátil se, až jsem se cítil být skutečně připraven celý jeho příběh podstoupit. I tak bych ovšem nechtěl tvrdit, že mě zasáhlo tak hluboce, jak je možná ve svém nitru schopné. Prozradilo mi mnohé, ale celkový dojem, že místy zní až příliš bohorovně a sterilně, ve mně zůstal. Jeho opravdová krása mi zůstala pouze poodhalena, a já tak vstřebávám dojmy, které jsem byl schopen zachytit. Jsou také krásné, ale mají své limity.

Po hudební stránce se na můj vkus lelkuje možná až příliš, přitvrzení a dramatické vsuvky přicházejí na řadu tak akorát. Ono je sice pěkné si v klidu vykládat za doprovodu posmutnělých tónů, ale vše má svou míru. Nehnutě civět do tmy a polykat ticho nelze věčně. V té chvíli naštěstí The Alone Rush spustí svůj alarm. Byly jsme až moc blízko toho, abychom zjistili, jak nám těžkne hlava a už pár minut se nevypráví, ale jen dlouze oddechuje se zavřenými víčky. Novinka Wrekmeister Harmonies je totiž mnohem klidnější, než alba před ní. Nemá v povaze vyšilovat a hlučet, ale klidně plout a jenom občas rozvířit hladinu. Vyprávět. Spát se tedy úplně nebude, spíš meditovat, vzpomínat a vytrvale zpytovat svědomí a snažit se jej léčit. Zcela v klidu to ale nebude. Pořád se nacházíme v prostředí silně vyvinutého znepokojení, jen se změnilo jeho zprostředkování.

Bavíme se o znepokojení a možná i skryté brutalitě. I ji tam někde po okrajích cítím. Konejšenou tichou, jen lehce zesilující hudbou, při které je vše zlé zdánlivě znecitlivělé. Transformované do ponurých zákoutí, z jejichž přítomnosti je hlava nastavena na hranici snění, naslouchání a špetky děsivé nejistoty. The Alone Rush je trochu drone, v dálce doznívající metal, decentně komorní atmosféra a vyprávění ze závětří. Vítr se zvedne jen párkrát, aby trochu počechral kadeře, vzpomínky a ledabylou náladu celkově.

Je to bolestná katarze, při které bylo třeba mnoho vnitřních sil, aby byla dokonána. Povedlo se a myslím, že její vyznění dokazuje, jak hluboký byl zásah do psychiky obou hlavních protagonistů. Mystika alba a naděje zahnaná do kouta je zpracována velmi důvěrně. Nakolik však může býti důvěrnou finální orientace posluchače, je čistě individuální. Chce to čas a trpělivost. Tahle bolest je v souvislosti s předchozími nahrávkami kapely opravdu tichá a vy si musíte trochu přeladit nastavení pro její vnímání. Vztek a rezonující stěny pod tíhou hluku nechte minulosti.