Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wrekmeister Harmonies - We Love To Look At The Carnage

Wrekmeister HarmoniesWe Love To Look At The Carnage

Victimer16.3.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Hledej a najdi svou harmonii v disharmonii, vykutálený pozorovateli kojotů v Central Parku.

Protiklady se vzájemně přitahují a dá se na nich přímo stavět. Vycházet z nich, hrát si s nimi, převracet jejich význam a předávat díky nim svá poselství. A Wrekmeister Harmonies tak činí. A vůbec nejde o to, že duo tvoří muž a žena, on s hlubokým pohledem a démonickým hlasem a ona křehká jako pírko. A nejde dokonce ani o to, že tihle dva se také přitahují. Nechme ty protiklady klíčit přímo z hudby.  


Wrekmeister Harmonies jsou zároveň tišší a hluční, smíření i roztěkaní, a jsou ve svém skromně minimalistickém výrazivu až výmluvně mnohoznační. Frackovitě uhlazení, hypnoticky vzdorovití... Tady je těch slovíček na bázi jin a jang ke spojení opravdu hodně. A když už mě to svádí k laciným přirovnáním, volil bych jedno hodně otřepané - ticho před bouří. Jenom bych to s tou bouří moc nepřeháněl. Ona se po chvíli vzedme, spadne i pár kapek, ale netrvá to dlouho a zase se vyjasní. Není to ta typická obloha plná blesků a apokalyptických výjevů, nač ji tedy mytizovat. Zaměřme se na ty kapky deště, protože jsou to ony, co nechá na kůži vážně nehezké jizvy.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/wh.jpg


Je to hledání harmonie v disharmonii. Míra tolerance k na obojku přivázané chuděrce, které má krásné nohy, ale svinskou povahu. A když ji pustíte, vyškrábe vám oči a jen tak mimochodem vykou... přivede do extáze. We Love to Look at the Carnage zní chvilku jako smyčci provázená samomluva o melancholii a úbytku srdečních témat, aby se za moment dostala pod tlak industriální schizofrenie, která dost nečekaně bere housle pod brusku a krásné podvečerní vyprávění mění ve zvukový paskvil. Pastoral doom je vykutálený termín, ale v podstatě je to jen zástěrka, jen o dost méně krkolomnější než všechny ty post-eventuality. Naproto mi vyhovuje. Wrekmeister Harmonies ale hrají doom asi tak moc, jako všechno ostatní. A když už jsou mu nablízku, je to doom bez tradic a probouzející představy smilstva všeho druhu.


Novinka se mi vryla pod kůži o hodně víc než minulá deska The Alone Rush. Ta byla dobrou průvodkyní po oregonských méně i více tajemných místech, ale to bylo tak všechno. Byla taková moc klidná a moc obyčejná, bez správného charisma, zkrátka si mě na svou stranu dostala jen ze zdvořilosti. Sedli jsme si asi jako kolegové, kteří mají po práci dost svých vlastních problémů. Bylo těžké se na ni soustředit. S We Love to Look at the Carnage je to úplně jinak, i když bych netvrdil, že se výrazově obě desky zásadně liší. Jen se toho víc děje, víc to žije a víc se mrší obecný vkus. Přesně jak mám rád. Tady mi ty jednotlivé dílky skutečně zapadají a evokují mrazení, které k podobné produkci musí patřit, jinak to není úplně v pořádku.

 


S We Love to Look at the Carnage je to na dlouhé večery o samotě, na ještě delší cesty vlakem do hor a když už mě nebaví poslouchat šum lesa a zpěv ptáků, tak i na pohyb po venku. Celé je to o hlubším souznění, naladění se na jednu ponurou vlnu, kdy ta komorně vydutá drone masáž polykající další vlivy vtahuje mou mysl do děje. Novinka je kouzelná prachobyčejnost, nultý ročník nekonečna a večerníček pro fetky pod mostem. Zlatá loď do záhuby, neb posádka má díky svým povadlým mravům mor a kurděje. A jsme zase u těch protikladů. Fungují, tak proč ne...


S kojoty v Central Parku a se vším co dovoluje být nad věcí, když se svět kolem vás nedělí na dobro a zlo, ale na zlo a dobro. Wrekmeister Harmonies názorně předvádí jak může vypadat experimentální bigbít toho temnějšího já v nás. Jakkoli je tahle deska a styl kapely vypravěčský, tak je to divoká a sprostá vášeň to vyprávění ponížit o úroveň výš, co z We Love to Look at the Carnage čiší. Ve vší fešné i falešné pokoře.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 18.3.20 10:55odpovědět

Naštěstí jejich koncert nebyl narozdíl od Insekt Ark zrušen, ale jen přeložen, takže se jich tento rok určitě dočkáme i tady. Navíc naživo je to hrozně příjemná dvojka, se kterou se dá obvykle po koncertě mile pokecat.

Jirka D. / 18.3.20 14:49odpovědět

Snad to bude pravda, v této době si říkám, že nic není jisté :/ Insect Ark je škoda, brousil jsem si zuby na vinyl a takhle nic...

Jirka D. / 17.3.20 8:00odpovědět

Je to fajn muzika, pro tyhle dny celkem ideální společník.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky