Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Year Of The Goat - Novis Orbis Terrarum Ordinis

Year Of The GoatNovis Orbis Terrarum Ordinis

Bhut25.1.2020
Zdroj: mp3 (320Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Hard’n’heavy vřískot?! Ale no tak! Dej tomu šanci. Tenhle kousek obávaných čistých vokálů má něco do sebe a dokáže skvěle zabavit a předložit i zajímavě kompozičně rozložené skladby. I kraviny se dají dělat s noblesou a originalitou.

Na někoho může zaklínadlo „hard rock“ zapůsobit zapuzujícím dojmem a ve většině případů i celkem rozumím oné odtažitosti, ale kdo by neuznal kvalitu písní těch párplů, dorsů nebo cepelínů. Já osobně mám tyhle dinosaury rád a kapely z jejich doby mi nevadí. Ta současná už však daný žánr velmi zřídka dokáže předvést v zajímavém provedení (aniž by zněla zcela zaměnitelně). Výjimku přinesla třeba v roce 2014 skupina The X-Ray Harpoons s albem Get Attuned To Our Tyme (totální reinkarnace Morrisonovy kapely), nebo třeba Hexvessel na When We Are Death také zapůsobili víc než skvěle a songy z téhle nahrávky mi občas začnou samy od sebe rezonovat hlavou. Odvážně tvrdím, že po jejich bok lze zapsat i Year Of The Goat s třetí řadovkou Novis Orbis Terrarum Ordinis.

 

Obal i název desky ve mně nejprve evokoval zas nějakou bubákovskou blackovku, jenže pak se z toho vyklubalo něco zcela odlišného a nutno jedním dechem dodat, že neméně chytlavého. Jak s oblibou říkám: nesuď knihu podle obalu. Kapela se sice snaží nalákat posluchače z řad okultního doom rocku, což jim nemám za zlé ani v tom nejmenším, ale pořád tam jasně dominuje ten sedmdesátkový odér zvonáčů, barevných svršků a indiánských čelenek. Ne, že by sem tam nezačoudilo chrámové kadidlo a atmosféra nedostala takřka liturgického výrazu (a fakt zapomeňte na batůžky z Polska v jakékoliv fázi jejich rozvětvené historie o třech albech, která k sobě vzájemně patří i nepatří). Jednoduše proto, že pánové ze Švédska zrození v roku kozy to s nástroji pěkně umí. Nebojí se svůj zvuk proložit stonerem, kdy mi celkem často na mysl vbíhaly kněžky Witches Of God. Tahle kapela se mi připomínala zejména obdobným zpěvem a určitou veselostí.

 

 

Je jasné, že tu nepůjde o svařování pout nějakých odvrácených žánrů. To oč tu běží, je kvalitně podaná klasika. Příjemná muzika, která se nesnaží být přehnaně uměleckou hodnotou, ale inspirativním podkladem. Třeba je naprosto skvělé, jak funguje taková obyčejná věc jako je rozložení alba. Nechybí svižné výpaly, osobitá sóla, chytlavé vokální linky a taky nějaká ta balada není vyškrtnuta. Tahle deska má jednoduše všechno, co správné rockové album má mít. A ze všeho nejvíc - je to strašně návykové a zábavné v tom dobrém slova smyslu.

 

Někdy zkrátka stačí hodně málo k tomu, aby se spokojenost dostavila. Krásné věci nemusí být složité a nemusíme k nim mít divoký manuál. Ta skvělá věc je někdy tak prostá… Tohle album je právě takovým tím obyčejným, přesto v celém rozsahu krásným dárečkem. Baví mě to a věřím, že živě to sedmnáctýho května na Chmelnici bude pěkná jízda.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky