Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zrod projektu Yerûšelem spadá do období trojice alb majících v erbu posvátné trojčíslí 777. Na poslední kapitolu Cosmosophy volně navazuje a přitom rozpíná další prostor právě album The Sublime. Dvojice hudebních filosofů Vindsval a W.D. Feld se rozhodla na chvíli opustit lůno domovské kapely a vydat se pocitově k již jednou napsané kapitole, u které ještě neřekli své poslední slovo. Blut Aus Nord vždy inklinovali k industrialu a více či méně jej po očku kladli na svá alba. Sound BAN působil (téměř) vždy odcizeně a strojově, ať už za to může typicky odevzdaně znějící bicí automat, nebo specificky pojatý koncept a celková atmosféra konkrétního alba.

Do výčtu náklonnosti ke strojovému stylu bych zmínil i společné album s P.H.O.B.O.S., které má v mém soukromém měřítku sympatií velmi dobrou pozici už jen tím, že to právě tyhle dvě kapely daly dohromady. Společná nahrávka se jim povedla, i když na ní paradoxně ani jedna z kapel nenabízí vzájemné sblížení, ale obě to jedou na bázi co možná největší odlišnosti. Yerûšelem je nový projekt hlavních person Blut Aus Nord s cílem definovat je jako industriálně metalové zbloudilce. S využitím typické aury Blut Aus Nord a uctěním památky klasikům žánru (postupy Godflesh jsou jasně slyšitelné). 

A nejen jim. The Sublime má být albem, jenž má pokukovat i za závoj gotické komunity, s nádechem post punku a celé této temnoscény. Má, ale příliš se tak neděje. Osobně příliš gotiky a post punku z alba necítím, spíš jen lehké nuance, jenž sem tam pročísnou atmosféru. Ocelově studenou, v přístupnější rovině a s potřebnou dávkou protichůdných kytarových seancí. Ve vší snesitelnosti a míře posluchačské přitažlivosti.

Yerûšelem každopádně nejsou na svém debutu ryzí industrial. The Sublime je albem, které poměrně opatrně (až mu to škodí...) rozkrývá další možnosti jedné éry Blut Aus Nord, která v mém chápání dominovala prostředním dílem 777 a tím posledním nabízela nové možnosti a experimenty. V nich se pak pokračuje na debutovém albu Yerûšelem. Za vším stojí rukopis obou hlavních protagonistů, který je daný a zároveň se nevytasil s velkými úkroky stranou, které by pomohly s vícero odpověďmi na jasně položené otázky. Nakolik se bude nový projekt lišit od původní kapely a jak moc lze spoléhat na to, že bude mít své pokračování?

První otázku si postupně zodpovíme, tu druhou necháme otevřenou. Aby ale Yerûšelem nebyl jen za zajímavost a perličku, měl by časem ještě něco ukázat. Na The Sublime toho není málo, ale zároveň je to málo ve smyslu překvapivosti a když už k ní dojde, tak až moc okatým nabouráváním Godflesh bagrujícího soundu. Je to takové obyčejné, pozemské, bez většího překvapení. Buďme ale skromní.

I když v tom nespatřuji zvláštní symboliku, poslechy debutu si dělím na dvě části. Na první, která mi evokuje sedmičkovou anabázi, víc než cokoli jiného a končí instrumentální skladbou Sound Over Matter. A potom na tu druhou, kdy minimálně od skladby Joyless Yerûšelem zmohutní své basy, natočí se k blízké ocelárně čelem a přestanou se ostýchat být víc industrial, který jim začne skutečně kolovat v oběhu. Už v první fázi je sice zřetelné, o co projektu jde a že jeho neotřelé kosmosolitérství není jeho průvodním znakem. Opouští jej a nechává vlát kdesi v mezihvězdném prostoru. Loučí se ale trochu nejistě a pomalu. 

Už konec titulní skladby a celá povaha Autoimmunity dává na srozuměnou, že Yerûšelem chtějí žít blízko ocelového města a spojit hvězdy z oblohy s těžkým průmyslem. Jen je ten rozjezd takový až moc pozvolný, možná až mdlý, bez toho správného popíchnutí do slabin, které by jasně řeklo - tohle je skutečně něco, tohle ten zatuchle vybrakovaný industrial potřeboval a tohle potřebovali i sami Blut Aus Nord. Tak přesně tohle si nejsem schopen říct ani po x posleších The Sublime. Bohužel. Neskutečně si dokáži užít skladby jako Triiiunity, Babel a Reverso, ale je to jen tím, že v nich Yerûšelem opravdu jednou na plný plyn a pustoší. Nehledí kolem, ani na to, že si až příliš berou od Godflesh. Zachraňují to svými vokály a jedovatou atmosférou celkově. Jako by se konečně odhodlali a nedívali se nedůvěřivě kolem sebe, jestli fakt můžou... Není to ale trochu pozdě?

Celkově je The Sublime určitě nadprůměr, ale pořád se část jeho celku pohybuje v módu jasného zklamání. Smysly byly nastaveny na vyšší úroveň a vnitřní chtíč urpěl drobnou újmu na svém hlavním povahovém rysu nevalné pověsti. Chtěl a čekal jsem prostě víc. Dočkám se toho v budoucnu? To je ve hvězdách, nebo v pozemských rypadlech a ozubených systémech. Subjekt Victimer je uspokojen jen z části. Věřím však, že mezi skalními filosofy světa BAN se najde víc pochopení a větší odvaz z projektu jménem Yerûšelem. Budiž vám nakloněny všechny odcizené basy světa.