Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Yes - Heaven & Earth

YesHeaven & Earth

-krusty-1.3.2015
Zdroj: CD digipak
Posloucháno na: SONY CDP-270 / JVC AX-70
VERDIKT: Bývalí rebelové a aristokrati v jedné osobě se gentlemansky baví. Opulentní tabule se prohýbá pod náporem light & dia pochutin a nápojů. Jde o to, kdo se přidá ... a zda bude chuť se zakousnout s nimi.

Staré páky útočí! Tak…abychom si hned na začátek udělali jasno: miluji YES. Jsou rozhodně jednou ze tří kapel, které mne provázejí životem a mám naposloucháno (doufám) naprosto vše, co kdy vydali. Uznávám a klaním se jejich skladatelským schopnostem a jsem fascinován funkčností sestav(y), kde je každá jedna persona diametrálně odlišná od druhé. Těm chlapíkům to prostě pořád nějak vychází a jejich vliv na celosvětovou popkulturu (ano, až takhle daleko si troufám zajít) je neoddiskutovatelný.

 

yes live

 

Ať už vezmeme kteroukoliv sestavu, vždy se jednalo o plně funkční partu, která dokázala nemožné. „Time And The Word“, „Close To The Edge“, „Relayer“, „Gong For The One“, „90125“, „The Ladder“ či „Drama“….co album, to jiná sestava, ale zároveň „opus magnum“. Pravda, minulé album „Fly From Here“ přecejenom představuje menší trhlinu. Nejde o to, že zmizel signifikantní hlas kapely Jon Anderson a že se vrátil „asiat“ Geoff Downes. Jde o to, že bez přispění producenta (a kdysi i frontmana Yes) Trevora Horna by chlapáci vlastně neměli co nahrát, neboť stěžejní titulní a zároveň nejdelší kompozice je vlastně skladbou kdysi popových ikon The Buggles (tedy dua Horn + Downes) a zbytek playlistu působí téměř jako do počtu.

 

yes nosič

 

Nějaký ten rok uběhnul a máme tu Yes opět s novým zpěvákem (minulý měl „tradičně“ opět potíže s hlasem…sic!): Benoit David je vystřídán Jonem Davisonem (mj. Glass Hammer), který nejen jako Anderson zpívá, ale na pódiu i vypadá. Na nádherném obalu Rogera Deana se opět skví ikonické logo a vše by tedy mělo být v pořádku.

 

yes live2

 

Inu…pokud album bereme jako projekt vokalisty Davisona a klávesáka Downese – budiž. Ale rozhodně se mi nechce věřit, že se nahrávání účastnil kytarový virtuoz Steve Howe, basový terorista Chris Square a dřevní bijec Alan White. Kde jsou Howeovy rošťácké vodopády tónů? Kde duní a drnčí Squireova nekompromisní basa? Kam se poděla spolehlivá Whiteova baterie? Steve Howe kdysi prohlásil o Yes v osmdesátých letech (s kytaristou Trevorem Rabinem v sestavě), že „tehdy to nebyli Yes“. Milý Steve, a dnes to Yes jsou? Kam se poděla inovace, odvaha, alespoň náznak zdravé drzosti při komponování? Ať se snažím, jak se snažím, tak neslyším téměř pražádnou spojitost se starými odvážnými Yes, které mám tak rád. Ale čert vem staré Yes…neslyším ani náznak nedávných Yes. Kde je dynamika „The Ladder“ a tah na bránu „Magnification“? Z jedniček a nul se line…popík. Aristokratický a pohodový radio-pop.

 

Klávesák Geoff Downes vyhrál a ocitli jsme se v teritoriu jeho hlavního bandu Asia (který mám celkem rád, ale do Yes tohle prostě nepatří). „Heaven & Earth“ je velice kvalitní, zvukově ošetřený, cukrkandlový … nekonfliktní a impotentní AOR/pop. Nejsem zklamaný, jsem spíše totálně zaskočený. Chybí mi dravost, která je vlastní 99 % alb této legendy. Chybí mi neklid, který mi vždy poskytovala Howeova kytara. Ten se vůbec nezvykle drží vzadu. Nechápavě kroutím hlavou. Vždyť i sám nováček Davison se snaží a je podepsán pod více než polovinou alba. Ale ti staří pardálové ho prostě nechali ve štychu – jinak si to nedokážu vysvětlit. Z tohoto alba jsem skoro až zděšený … ale to neznamená, že jej nebudu zkoušet znovu a znovu poslouchat ... protože ... protože ... protože prostě Yes.

 

 

Nezbývá než přiznat, že je tu po nekonečných 45 letech prostě únava. Klid. Vyrovnanost a ne-potřeba bořit jakékoliv zažité hudební konvence. Ostatně, pánové na to vlastně mají právo. „Heaven & Earth“ je dvacátým prvním a definitivně nejvyklidněnějším albem britské prog / art rockové legendy. Progresivitu zašlých časů mohou připomenout při pozorném poslechu pouze závěrečná „Subway Walls“ (pod kterou je kupodivu podepsán kýčař Downes) a možná úvodní „Believe Again“ – a to si můžete povšimnout mých přivřených očí. Zbytek je zvolna plynoucí a vkusný pop rock starých pánů, kteří se na tohle naše pisálkovství dívají s poťouchlým úsměvem borců, co ví...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky