Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Yob - Our Raw Heart

YobOur Raw Heart

Victimer21.9.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Sáhli jsme si na dno, pohlédli do očí smrti a náš doom dlí v našich srdcích tak hluboko, že skrze něj navěky promlouváme. Vaši Yob.

Je to sotva pár dní, co jsme si mohli promítnout možná až duchovní rozměr odkazu posledního alba Mournful Congregation. A doom metalu dáme prostor i nyní. Kapele, která už léta hlásá ta nejupřímější přikázání a těžce tone v kalu osamění a zoufalství. V případě Yob však hovoříme o americké větvi stylu, takže bude čas smočit údy v neprostupných bažinách, nechť naše těla sžírá rašelina a kamenný úvoz za branou připomíná nával těžkých depresí. Yob byli vždy někde na okraji toho všeho. Hrajíc starý, těžkotonážní doom s lehkou příměsí stoneru a pro styl tolik typických emocionálních vsuvek, neb doomem jest živ jen ten, kdo pomocí něj umírá a hledí vstříc nové dimenzi chápání. Pohřebním kvítím Yob jsou hezky rozkvetlé louky, do kterých lze bez obav ulehnout a dlouze přemítat. Se sluncem nad hlavou a bouřkou za kopcem.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/yob%202018%202.jpg


Doom Yob je víc než pouhá hudba, jež má nabádat ke smutnění a utápění se v pomalých riffech, ve kterých stojí voda, krev i život sám. Doom Yob je psychologické cvičení, dřevní idea stylu a těžce pulsující hmota, kterou lze chápat pouze nad rámec stylu. Každý tón a pohyb po pražci je ozvěnou hroutících se nebes, jenž sice nepláčou v ruinách apokalypsy, ale líně se převalují v kamenitém korytu vyschlé řeky. Je to transcendentální doom metal. Pohlcující a kralující.


Respekt bude to pravé slovo, které je třeba vzhledem ke kapele vytáhnout z podvědomí a servírovat jej s každým tónem libovolného alba diskografie Yob. Pokud jsme na stránkách Echoes to minulé Clearing the Path to Ascend podrobili hlubšímu průzkumu, narazili na nejeden silný moment a uvědomili si, že třímáme v rukou jedno z nejlepších alb roku, dnes se to pocitově nebude příliš lišit. Our Raw Heart je albem, které znovu vtáhne a byť se nejprve může jevit spíš jako klasický odlitek depresivně monumentální cesty kapely, jeho odkaz je nakonec mnohem objemnější.


A nehraje to pouze na emoce, byť by mohlo. Mike Scheidt si totiž během období před deskou prožil svoje. Těžká nemoc, hospitalizace a boj s divertikulózou, který dopadl dobře jen o vlásek. Our Raw Heart je čistá doomová práce. Emocionálně povýšená nad klasické hranice stylu a typicky těžkými riffy stále věrná prazákladům stylu, aniž by šlo o nějaké retro přehrávání se zvony na riflích. Někomu nemusí sedět Scheidtův expresivní vokál, někoho se nebaví vláčet po rozlehlých skladbách a pomalu srkat další nový pocitový výlev skrze klasicky vybavený ansámbl. Takový však sešel z cesty a měl by se vrátit odkud přišel. Tak je tomu od nepaměti.

 

 

Yob mi na novince občas a v poměrně jasných obrysech nabízejí srovnání s Ahab (např. hned v úvodní Ablaze), kdy je vzájemná hra s celkovou náladou na pomezí monstrózní pohřebnosti a atmosféričnosti velmi podobná. A podobně to měl také Jirka v rámci recenze na minulé album. Inu, něco na tom bude... Sekané riffy ve dvojce The Screen zase vyvolají dojem temnoty, kterou se úspešně prokrajuje vedoucí všech obskurně metalových životů, pan Fischer. Teď jsem si trochu naběhl s pocitem, že mi Yob neustále někoho připomínají, což je samozřejmě druhořadé. Tyhle dva příklady berte jako zajímavost, kterou bylo dobré zmínit.

 

Odpichovka Original Face ukazuje Yob jako melancholicky nakoplou kapelu, která už má dost toho tahání se po bažinatých údolích a poukazování na třyptící se smuteční věnce v oknech obřadních síní. Ve skladbě Lungs Reach se dotkneme čehosi, co existuje mezi životem a smrtí, něčeho, co umí podat jen pár doomových kapel (jména si dosaďte sami). Je v tom kus magie a husí kůže a nemusí se u toho nutně dobývat nějakými riffy či uhrančivými zpěvy. Nejmocnějším songem alba je jistě čtvrthodinová exkurze do doomového Já kapely - Beauty In Falling Leaves. Komu se zasteskne po domově, po tom, kdy běhal kolem baráku a kopal do balónu, možná se vidí jako malý a plný entusiasmu. Jsou to obyčejné věci, co vytanou na mysli. O to důvěrnější a silnější.  


Novinka sází na podstatu Yob. Je hodně dřevní a v diskografii kapely bude patřit mezi klasická alba bez náladového přesahu. Ten přesah je totiž uvnitř, protože Our Raw Heart je hrubá vášeň, přesně jak říká jeho název. Je to v Yob, je to v nich. Album je to těžké a hutné, bez přikrášlení a plutí po mráčcích podřimování. Je tvrdé, v jistém směru neúprosné a složité k průniku v jeho detailnější povahu. Protože nakonec se stejně budeme bavit na téma klasika - přidaná hodnota - typický rukopis. Vše je správně, vše má své opodstatnění, přesto jde z Our Raw Heart neuvěřitelná síla, která sice stoupá trochu jiným směrem, než byla vynesena minulá deska, ale já si užívám každý riff a těžkopádnou rytmiku s pomalu se sunoucí atmosférou, která dělá dojem, že zůstává za obzorem, ale přitom je tady s námi. Jak bylo řečeno, je to nad rámec. Běžného chápání a běžných kapel. Jsou to Yob. Výborná práce, nečekal jsem opak.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 24.9.18 8:45odpovědět

Je to fajn deska s jasným rukopisem kapely, která měla po předchozím albu dost těžkou pozici, ale obstála. Upřímně stavím Clearing the Path... určitě výš, ale i tohle je kvalita.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky