Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Uplynula doba čtyř let od posledního počinu hudebního uskupení z Vysočiny Žrec. Odstup času zanechal své stopy nejen na hudbě, ale i na celkové vizáži kapely. Košulky jsou úhledně složeny v kované truhle a šat umělců tvoří přirozenější kroje. Kde kdo už zlomil hůl nad činností tohoto spolku a nedoufal v jejich návrat na scénu, ačkoliv se kapela nikdy nerozpadla. Bylo tedy zjevně zapotřebí svůj návrat na výsluní trochu obveselit a pojmout na hudební poměry netradičním způsobem. Asi tak nějak možná vznikl nápoj zvaný Žrecovica. Baňka tohoto lahodného moku je součástí krásné limitované edice aktuálního alba Paměti, takže neváhejme dlouho a nahlédněme do Pamětí.

Osobně se musím přiznat, že jakožto šumavský rodák mám blíže poněkud k jiným kořenům, než ke Slovanům. V mém kraji se více hovoří o Keltech. Proto více tíhnu k této kultuře, ale pochopitelně nepohrdnu žádným folklorem, natož pak slovanským. Pro mnohé Moravany, ale stejně zůstanu čížek :D Ostatně Žrec sleduji již celkem dlouho. Líbilo se mi demo Nový věk pohanský, které si časem připomeneme v Zapomenutých demech (jen ještě nevím kdy). Následoval debut Žertva, který byl přijat možná trochu rozpačitě. Vyslyšel jsem názor typu „hopsasa, hejsasá, ale jinak nic“. (Berte prosím tuto žrecenzi trochu úsměvněji.) Já jsem si tam své našel a ačkoliv pravdou zůstává, že Žertva je taková skočnější, mně se líbí. Proto vydání Pamětí pro mne bylo jistou zvědavostí, jak se kapela změnila, či naopak. 

Změna vskutku přišla. Hudba Žrec je stále folková, respektive slovansko pohansko folková. Osobitý rukopis je znát a je, přiznejme si, originální, oproti jistým tuctovým folk metalovým spolkům. Třebas takový Korpiklaani si mou přízeň zjevně nikdy nezískají. Krom neodmyslitelného koření slovanských kořenů se kapela celkově uvolnila a své bujaré běsnění připouští ke slovu jen málokdy. Více se otevírají stránky rockovějších vyhrávek a středně rychlých pasáží. Tento úkrok se mi zdá býti rozumný, neboť skupině sluší a podává jej s jistotou. Stejně tak se mi zamlouvá větší pojetí chorálů a čistých vokálních ploch. Tyto pasáže mají mnohdy uhrančivou moc (Bída, Paměti). Jindy je zase potřeba vše řádně přitvrdit a dát najevo, že žádné změkčení se nekoná (1066, Čarovná vrba). Celkově se mi však zdá dílo dospělejší a vyzrálejší, při porovnání se starší tvorbou, lépe se mi vstřebává a umím si jej klidněji vychutnat. Proto těm, kterým minulé nahrávky příliš nevoněly, musím doporučit současnou tvorbu Žrec. Nemohu však pozbýt dojmu, že se pánové inspirovali u věhlasných Nokturnal Mortum a jejich posledního veledíla The Voice Of Steel. Však už jim také v minulosti nějakou poklonu složili (Nebeské stříbro Perunovo). Ovšem není to žádné kopírování, jen inspirace a možná i jen můj pocit. 

Úvodní věc 1066 v rychlosti představí Žrec v novém světle. Ukáže kapelu však v nejdrsnějším závoji, který na tomto počinu nalezneme. Následuje věc Smrt a mráz, pojednávající o krutosti zimy s krásným refrénem, který v jistém okamžiku vygraduje v nádherné kytarové sólo. Uhrančivá písnička Vítr na polích v sobě ukrývá snad největší otisk, již výše zmíněných Nokturnal Mortum. Zkrátka ta konstrukce mi hodně připomíná Valkyrie. Skladba si jede své tempo a v jedné chvíli zázračně povolí své otěže a ku poslechu je jen jakési jamování. To se neustále stupňuje, až vyvrcholí pěkným opět kytarovým sólem. Tuhle pasáž jsem si velice oblíbil. Čarovná vrba opět navrací punc metalových harcovníků. Co ovšem považuji za vrchol alba, je předposlední song Bída. Tato skladba má úžasný strhující refrén, který se mi vrývá do paměti a zní mi v hlavě ještě dlouho po skončení alba. Nejen, že si skladbu dobře pamatuji, ale ona má i jinou moc. Díky svému textu během refrénu ode mne odhání všechny chmury a naplňuje mne pocitem sebevědomí. Kdykoliv mne pak přepadne jistá nemilá myšlenka ohledně strádání a podobných hovadin, zapěji si v duchu „ztrať se bído; bído, sejdi nám; sejdi z očí“. Závěr desky tvoří skladba Paměti, která utváří nádhernou tečku za výborným poslechem. 

Produkce by mohla být lepší, což ostatně lze v současnosti hovořit u devadesáti procent novinek. Chybí mi větší dynamičnost nahrávky (zvuková). Občas se mi zdá, že se kopáky jakoby ztrácí a celkově basové linky zanikají. Což je svým způsobem velká škoda. Paměti by si to jisto jistě zasloužily. A o čem, že to vlastně celou tu dobu Žrec zpívá? Inspirací byl poličský básník a prozaik Miloslav Bureš, jehož originální verze příběhů / pamětí najdeme v bookletu nad každým textem. Kapela si pak dané vyprávění přepracovala po svém a nutno uznat, že se jim povedlo do slov vtisknout koncept. Už díky slovíčku "paměti", které se objevuje ne v jednom textu. O jejich obsahu jsem se však záměrně ne příliš zmiňoval, aby dosud neznalý posluchač nebyl ošizen a měl lepší pocit objevování. Co však nemohu udržet v tajnosti je provedení limitované edice. Dřevěná truhlička, v jejímž obsahu voní seno, ve kterém se čile povaluje placatka se Žrecovicou. Ve víku samotném je utvořen výřez, kde se nachází klasické jewel case cd. Toto provedení nebylo pro recenzi pochopitelně určeno a fanoušek jej může získat pouze na koncertě kapely. Ovšem existence záhadného moku a celkové jedním slovem dokonalé provedení limitovky mi nedalo spát, že jsem si za nevelký peníz celou parádu koupil. Zklamán jsem nebyl. Pomyslím-li na současné limitované edice některých vydavatelů, musím se smát v porovnání s touto verzí. Vemte si takový Daniel Krob (kterého mám nedopatřením doma). Speciální limitovaná edice pro předplatile časopisu X vypadá následovně: papírová kapsa, potištěna černobíle, ve které je vsunuto samotné CD. Jasně, že tady je asi rozhodující cena, ale síla jakou bylo CD prezentováno a propagováno je nepřímo úměrná vlastnímu produktu. V tomto souboji Žrec vyhrál o celých deset kol (ne-li víc). Však přiložené obrázky této žrecenze hovoří sami za sebe. 

A dostávám se ještě k tomu nejzajímavějšímu aspektu, který mi celý prožitek z vlastnictví tohoto díla několikanásobně pozvedl. Žrecovica. Už ten název evokuje netradiční zážitek. A je tomu skutečně tak. Voltáž je uvedena na 58%. Nejsem v daných pálenkách příliš zběhlý, a proto se tu nemohu chlubit nějakými znalostmi z tohoto oboru. Buď mi to chutná, nebo ne. Žrecovica mi chutnala, to musím předeslat. Dokonce její obsah se vyprázdnil ještě dříve, než jsem předpokládal. Ingredience jsou mi utajeny, ale cítil jsem náznak švestek, meruněk a medu. Třeba se mýlím a kapela se teďka cítí uražena, či se v lepším případě popadá za břicho. Jak říkám, nejsem v pálenkách zběhlý a po dlouhý čas jsem se jim snažil vyhýbat (až na výjimky, pochopitelně). Atmosféra, během které jsem (ne sám) Žrecovicu popíjel, nebyla rovněž obyčejná a strohá. Celá událost se odehrála v Den hudby v Kašperských Horách, kde se… no byl to kouzelný veče r:D Takových není mnoho. Po delší době si přihnete pár doušků alkoholu se svými nejlepšími přáteli, večer nabere nečekané – příjemné pokračování. Nic špatného se nestalo… Na Žrecovicu budu vzpomínat v dobrém a budu doufat, že její fragmenty ještě někdy zahřejou mé útroby.