Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

4.11. - Tábor, Talk=Trouble, Grant Havoc v Betlémské kapli na Žižkově

Přiznávám, v mé věštecké kouli nebylo, že nedostatek koncertních prostor pro malé alternativní projekty v Praze budou zachraňovat církevní stavby, ale tohle je už tenhle rok několikátý kostel, který jsem poznal skrze to, že v něm hraje zajímavá muzika. Betlémská kaple na Žižkově je roztomile malinkatý kostelík ukrytý ve vnitrobloku vícepatrových činžáků a pokud přesně nevíte kterým průjezdem k němu, můžete ho snadno minout. A stejně jako já třeba konečně objevit proslulé pornokino Sabinovka, které je poblíž. Deus vult. Já osobně bych zase s těmi kostelíky jako náhradami za kluby trochu šetřil, protože jednou, dvakrát je to zajímavá site-specific zkušenost, ale ono po x-té se to může lehce otočit v okoukané klišé skrze které bude čím dál citelnější, že v nich je zima místo piva. Ale zatím jsem ještě dobrej.

Vidět, jak se osmělující audience (zcela pochopitelně nezaměnitelná kompilace fluff lidí) přesouvá od nejbližšího Tesca do chrámu Páně s kapsama plných plechovkových kozlů v sobě má nějakou poetiku, obzvláště, když si pak v lavici před oltářem můžete udělat to své ts-číí a koukat u toho jak se umělci snažej. Třeba hned první Grant Havoc, což byl člověk z kytarou, který u ní tak nějak v klidu seděl, něco na ní hrál, nemluvil a působil trochu jakoby si jen tak na pohodu jamoval. Jako fajn, ale nic víc za tím. Talk=Trouble mi se svým noise ambíkem seděl více už jen proto, že to mělo pro mě vizuálně čitelný zvukový plochy, které se mi výborně hodily k psychedelickému gamebooku, který jsem během jeho setu četl pod lavicí jako školák. Hrčení nikdy nesklouzlo k noisovému testování repra, zato mírná zahulenost a umístění interpreta přímo na zadní vyvýšenou kazatelnu přijemně dotvářelo ambivalentní atmosféru něčeho cizího ve chrámu Božím.

Tábor je kapela, již jsem na to, jak hraje zřídka, viděl vždycky tak nějak náhodou a jedna z věcí, které mě na ní zaujala od začátku, je její pro mě těžká zařaditelnost. Každý z jejích členů vypadá zvláštně odtrženě od zbytku útvaru, jejich hudba má v sobě takovou tu sudetskou melancholii, nádechy folkové lidovosti a podivnou zastřenost. Částečně na mě působí jako někdo, kdo mluví ze sna, tedy kdy sice některá slova vedle sebe patří a jsou čitelná, ale celek je trochu strašidelně nekoherentní, jakkoli v hlavě snícího to v ten moment smysl dává. Ačkoli kapela má něco, co bych nazval rozeznatelně českým přístupem, nejbližší přirovnání mě napadají k takovým Wreckmeister Harmonies, Insect Ark či Jarboe. Přičemž u všech takto zmíněných je třeba přiznat, že jim hraní v prostorech původně určených jinému účelu velmi sedí. Celý křest (křtilo se nové album Údolí hvězd teplým voskem z velké svíce) pak měl takovou posvátně rodinnou atmosféru, kdy velkolepý aplaus na konci setu úžasně kontrastoval s trpělivým tichem během něj, který nechal vyniknout i těm nejmlžnějším pasážím, kterých v jejich tvorbě není zrovna málo.

7.11. Fvnerals + Vyšehrad v Bike Jesus

Štvanický klub Bike Jesus má vždycky takovou zrádnou výhodu v tom, že na plakátech k jeho akcím je ten cool černobílej jednoduchej kříž, kterej ve mě vždycky zareje podvědomí, že se tam odehrává ten večer nějaká smuteční zloba, abych pak zjistil, že je to jen nějaký všechno techno nebo tak něco. Tentokrát ale naštěstí jejich razítko akci ostudu neudělalo, protože Fvnerals jsou kapelou, která zní tak jak její název vypadá. A kdo by měl pochybnosti, může se podívat na jejího předinterpreta. Tím byl známá firma Vyšehrad.  O tomhle pážeti jsem psal v rámci některých reportů tak tucetkrát, takže zase jen shrnu co se na našich tělech od minule změnilo: Do setu si přidal provokativní digi-hardcore pasáž, která se dá pomenovat jako Scooter fakof všichni, kterou znervoznil prakticky kohokoli, kdy se předtím burzumovsky pohroužel do lesní procházky s elektrickou kytarou. Kdo koukal očima, mohlo ho během hraní potěšit, že stolek pacholek, který měl protagonista před pódiem vyskládaný svejma udělátkama, byl pak po celou dobu jeho koncertu pod útokem bodových světel, která měl za zády a která se mimoděk održela od všemožných displejů. V kombinaci s agresivním kouřákem to všechno vytvářelo spontánní atmosféru ke které přispěla i skromná atendace kolem 20-30 lidí. Vzhledem k tomu, co jsem slyšel kolik stojí pronájem Ježíšova prostoru, tak asi jauvajs.

Při koncertě Fvnerals se do klubu dostávali i různí náhodní upírci, který působili jakoby šli zrovna kolem, což vzhledem k poloze klubu zní minimálně podezřele. Sympaticky to ale dotvářelo atmosféru noční ztracenosti, na kterou je tahle muzikantská dvojice (naživo trojice, protože bubeník) expertní. Jejich doom metal postrádá staromódní potřebu melodických vyhrávek jako satisfakce za pomalé tempo. Naopak je velmi stoický, vytváří spíše zvukový prostor a jediným záchytným bodem je v něm zpěv Tiffany Ström, který je pevný, zřetelný, ale přitom neokázalý a pracuje jenom s přirozenou silou jejího hlasu. Žádný výpravy za velkými výškami a multioktávové exhibice. Během jejich koncertu jsem si nejednou vzpomněl na King Woman, Sinistro či staré (dolch), akorát v tomto případě ještě o něco bezvýchodnější a tak to mám rád. Nakonec musím přiznat, že i ta nevelká audience poskládaná po víceúrovňovém hledišti ze všemožných svébytných typů a typek, udělala pro dojem pořádné doomové ubíjené svoje a když po nějakých deseti dnech píšu tyto dojmy, tak mám na onen koncert vzpomínky podobné těžkému, temnému snu.

13.11. The Warlocks v Café v lese

Když jsme se tady jednou takhle u recenze smáli klávesákovi losangelských The Warlocks, ani mě nenapadlo, že tohle je kapela, která se někdy podívá za louži. Ne, že by byla blbá, to ani náhodou, ale spíš že ten jejich totálně americkej indie rock jen těžko zvládne uplatit evropský turné, které musí udržet šest lidí od smrti hladem. Ale rád jsem se přepočítal a takhle pěkně při pekelně prochcaném pondělku se rád ukryl do sklepení mého oblíbeného Café v lese. Tam mají totiž nejlepší výběr chlastu, dobrej interiér a parádní barmany. Bohužel jejich koncertní dramaturgie je často taková... zkrátka si tam zahraje skutečně leckdo a já pak musim často mrznout na koncertech v kostelech.

Zajímala mě fanouškovská demografie kapely, která v sobě kombí sedmdesátkovou psychedelii, indie rock, country a kdovíco ještě a vlastně jsem z tohoto ohledu nebyl překvapen. Alternativní čtyřicátníci, hudební snobi, kterým se kdesi za fousama schovává kus obličeje, obezřetní expati, zbloudilé sólistky i záhadné upírky, které tam zahrála náhoda, prozřetelnost či nějaký vyšší plán, ke kterému my smrtelníci nikdy nedohlédneme. Při krátkém pokecu se zvukařem mi byly doporučené špunty, protože prý se čtyřma kytarama tak aby to bylo slyšet i s vokálem se prostě nedá svítit a pojede se takzvaně "na Giru". Vzhledem k tomu, že většina koncertů mi připadá naopak zbytečně tichá, jsem si naopak před představením ještě pořádně vyčistil uši, ať to pořádně dává.

Nějakých padesát zvědavých platících bych to odhadoval, přičemž všichni navíc byli sympaticky disciplinovaní, takže když se vplížila šestice na pódium do úplného ticha, zakňoural prudce neheterosexuální zpěvák/kytarista cosi o tom, jak jsme neuvěřitelně tichý. Pak se jal povinně chválit české pivo, přičemž o jeho kvalitách daleko víc vypovídal jeden z dalších kytaristů, kvůli kterýmu se muselo počkat, až si na baru objedná rovnou tři škobky, aby během koncertu necoural.

Prvně musím zklamat Klub nepřátel klávesáka The Warlocks, protože tak nějak během onoho setu působil asi nejnormálněji. On toho koneckonců má na hrbu o trochu víc než ostatní, protože svoje klapky a synťáčky obměňoval na malém pódiu ještě s další kytarou, takže se holt nemůže totálně zmršit něčím, čím byl patrně zmršený během natáčení videoklipu "I'm Not Good Enough/Party Like We Used To". Člověk nemůže mít holt všechno (pod jazykem). Velký props jdou z mé strany každopádně ke zvukařovi, protože tak perfektně hutný a čitelný zvuk, aniž by to bylo přeřvaný, to je fakt sen každý kapely. Už jen poslouchat jak to vrní u repráků bylo blaho (jakkoli tam byli lidé s rukama na uších), protože hudba kapely je jinak vlastně šíleně na pohodu, sem tam s nějakýma gradačkama nebo uměřenýma vyhrávkama. Jasně byly tam nějaké ty songy o mrtvém bráchovi atd, což je vždycky taková věc co posílá publikum zbytečně do rozpaků, ale jinak to mělo celé takovou příjemnou houpavou country-stodola atmosféru, kterou si dle všeho docela užila i kapela, která očividně není na nějaké velké projevy, ale tohle byl ten typ publika a atmosféry, kvůli kterým to myslím dělají, takže se dá asi říct, že to bylo takové... hezké? Ano, bylo to hezké.