Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že Metal Madness nebude jen sezónní záležitostí, ale že jeho životnost potrvá déle, svědčí nenápadný nápis v samotném logu, a to since 2014. Právě loni byl pokřtěn první ročník, letos úspěšně proběhl druhý a už se projednává sestava na rok příští. Ale nepředbíhejme a podívejme se nejprve na ten dosud poslední.

V sobotu, posledního srpnového víkendu, bylo pěkně vedro. Ani kapka deště, ani šmouha mráčku, zkrátka pořádná výheň. Do Sušice jsem dorazil už v půl druhé a své kroky zamířil do minipivovaru U Švelchů, kde jsem báječně poobědval, pochutnal si na Summer Ale a teprve později zamířil na ostrov Santos.

U Švelchů je pivovar, který vaří tradiční pivo zvané Sušičák. Existuje teprve rok a už si stihl vydobýt pevné místo v apetitu nejednoho milovníka národního nápoje. Docela živě pamatuji instituci, která se na tomto místě rozprostírala dříve. Šlo o hospodu Bouchalka, která měla všechny atributy, které u nás drtivá většina pajzlů má. Ale stejně jsme tam chodili rádi, protože to svého času byla jediná knajpa, kde se točily v té době ještě stravitelné Svijany. Pár Kvasničáků a člověku bylo hned na světě líp. Dnes je všechno jinak. Restaurace nabízí fajn interiér - neomítnuté cihlové zdi, časem poznamenané trámy v kontrastu s masivním nábytkem a moderním barem, za kterým se lesknou typické měděné varny. Pokud sem zavítáte, vřele doporučuji ochutnat v první řadě Sušičák 10°. Proč? Protože uvařit poctivou desítku je kumšt, dle kterého se dobře pozná kvalita pivovaru. Mne zde ta desítka chutná daleko více, než třeba Nuželický ležák 12°, nebo právě mnou chutnaný sezónní speciál Summer Ale, či jindy navařený India Pale Ale (a že já IPA styl zbožňuji). Když není navaříno na čepu, určitě bude něco naflaškováno v lednici. Výběr je jednoduchý: Sušičák 10°, Nuželický ležák 12°, Polotmavé, Tmavá Emilka, India Pale Ale a Pšeničné. Ve výčepním provedení všechno do 33,- za 0.5 l.

Areál byl dosud téměř pustý návštěvníků a tak jsem ihned zacílil k odbavovacímu stánku se vstupem. Poplatil vstupné, které bylo letos přes všechna ta jména a velkorysost areálu stanoveno na 250,-. Zakoupil jsem Kofolu, protože jsem nehodlal ihned mařit báječnou chuť rukodělného piva strojovým Kozlem, dřipnul si do ústraní a pár minut se smažil na pálicím Slunci.

Čas čekání prořízlo zvučení Valury, kteří během chvilky ihned odbouchli svůj set a jali se zvěstovat obecenstvu svůj kritický pohled na svět. Nápomocen jim byl žánr hardcore, punk, snad i crust a grind. Zkrátka taková úderná agrese bez skrupulí a přímo mířící k jádru věci. Jenže i přes určité náznaky šlapavého rytmu mne vystoupení nechalo bez emocí. Nabízí se hodnocení jako "nijaké", u kterého bych proto zůstal.

Hned po nich nastoupili na podium Asmodeus, což byla diametrálně odlišná muzika. Znát to bylo hned po té konstrukční stránce jednotlivých skladeb. Ačkoliv jsem Asmodeus cíleně nikdy neposlouchal, díky poslednímu albu jsem k nim vypěstoval určitý vztah. Osobně bych album asi neviděl tak strhující, jak bylo v různých bilancích zaznamenáno, ale nesporné klady jistě má. A právě ty klady má i živé vystoupení téhle kapely. Tady prostě bylo všechno: melodie, sypačky, pomalejší pasáže, výtečná sóla, dobré zpěvy. Prostě absolutně vše, co má metalová kapela mít. Asmodeus tím nasadili laťku opravdu vysoko.

Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. A tak se stalo, že mi Mallephyr přijeli zahrát doslova pod nos. (Ani jsem to nečekal, protože do poslední chvíle jsem žil v domění, že přijedou Anime Torment). Dosud mi jejich sety stále někde utíkaly, ovšem teď, v Sušici, jsem si je konečně mohl vychutnat. Čekal jsem toho dost, jenže s čím černokněžnická banda přišla, mne dostalo ještě víc. Nasadili výraz sehrané black-deathové smečky, která se nebojí jít cestou techničtějších a atmosféričtějších pasáží. Ten totální klid, se kterým Mallephyr hráli (zejména bubeník), byl už sám o sobě znepokojující - v dobrém slova smyslu. Hrnuli do lidí opravdu výtečné lahůdky s black metalovým podstavcem. Těším se na další setkání!

1000 Bombs jest příkladem oblíbenosti thrash metalu a jeho pomyslné vlny, která v posledních letech rozechvěla naší zem. Protože si v daném žánru hodně vybírám a bomby zrovna nepatří k interpretům, co sleduji, nevěnoval jsem jejich setu příliš velkou pozornost. To víte, když se to kolem točí samými známými tvářemi, člověk neví, s kým dřív pokecat. Ovšem i tak můžu s klidným svědomím říct, že mne 1000 Bombs nevadili a bavili. Hráli ten nejklasičtější thrash, jak se sluší a patří. Není důvod k žádné lamentaci.

To na Shampoon Killer jsem byl hodně zvědav. Zejména díky tomu, že jsem držel v povědomí působení Žlababy na postu vokalisty. Však vzpomeňme jeho další výtečné spolky jako Brutally Deceased a především Heaving Earth. Jenže pak se tu svíjel ještě jeden zpěvák, kterým byl Cifron, někdejší křikloun rovněž mých oblíbenců Poppy Seed Grinder. Oba vokály zněly tak krásně nelidsky, až se ježila kůže. Nekompromisní štvavý death metal s likvidačním zaměřením na diskotékové ctitele, však už sám název dává tušit. Řež hlava nehlava, v klubu tohle bude jistě dobrá mela, takže si píšu poznámku – nutno vidět v klubu. Paráda a báječně nasypaná hromada energie.

V případě V.A.R. mi pořád tane na mysli spojitost s Kryptor a víceméně podobnými názory na tuhle kapelu. Takže milovat, nebo nenávidět. Naštěstí V.A.R. jsou o něco stravitelnější, a to i přes fakt, že drtí ten osmdesátko-devadesátkovej thrash metal tuzemské úrovně. Jenže to nesmí hrát moc dlouho. Jejich set zkrátka nebral konce, ale co už. Fanoušci se našli a věřím, že si je užili dosyta. Já, jakožto zástupce generace mladší, jsem prostě nechytil tu správnou frekvenci.

Mater Monstifera už mne živě několikrát nepřesvědčili a nejinak tomu je i s jejich posledními studiovkami. Jediné, co mě od nich baví, je jejich první demo a ípko. Slova asi silná a krutá, jenže tak to prostě mám. Tenhle druh klávesového blacku mi prostě nejede, ať to zkouším zleva nebo zprava. Celkem trefně poznamenal kamarád Roman z Kašperek „zrovna jsem si vzpomněl na slova Maniac Butcher o klávesách a ženských zpěvech“. V případě Mater Monstifera to taky cítím. Je to prostě takové umělé, prázdné, všechno na jedno brdo, žádné procítění, prostě nic.

Jiným soustem byly následující drtiči Lahar. Ty už s takovou noblesou a sebevědomím hrnou svůj rychlopalný thrash, že je člověk musí prostě zbožňovat. Možná to na někoho působí chaotičně a zmatečně, ale věřte, že tahle smršť prostě má svůj pevný řád. Momentálně jsem se zaměřil třeba na Inyho s jakou nekolísající energií chrlí slova do mikrofonu, jak svižně vykopává úderné věty a dobře frázuje. Myslím si, že to taky jen tak někdo nedá. A jak ostatní pánové vládnou svým nástrojům, je něco, co nelze popisovat, nýbrž něco co se prostě musí zažít. Kdo neviděl Lahar živě, tak nikdy nepochopí jeho podstatu.

Asi se to nehodí, ale musím se přiznat, že vrchol a největší tahák akce, tedy Master, jsem nikdy neposlouchal. Povědomí samo sebou mám, ale nikdy jsem se nedostal k žádnému poslechu. To, že je Speckmann naprostej pohodář, je snad obecně známo, ale jak kamarádsky působil na podiu i mimo něj… prostě klobouk dolů. Trojice deathmetalových matadorů spustila takovou šlehu, že se až zdálo, že lidé právě dospěli do stádia názvu festivalu, tedy Metal Madness. Nedokážu poskládat set, vyjmenovávat songy a stěžovat si, že některé nezazněly. Ale dokážu ocenit tu parádní jízdu, která se přítomným naskytla. Takhle svědomitá a sympatická deathmetalová smečka je opravdu k pohledání. Žádné tvrďácké proslovy se spoustou variací slova „fuck“, žádné nucené mračení a paroháče, prostě death metal a nic víc. Americký střih byl citelnou známkou a příjemnou injekcí. Bavilo.

No a samozřejmě nakonec domácí, pořádající srdcaři – Mortifilia. Viděl jsem je už tolikrát, že ani nevím, co psát. Jenže stejně jako vždy, tahle kapela mne prostě živě baví. Dokážou báječně přenést energii ze svých nahrávek na podium. Umí dobře komunikovat s lidmi a taky bezvadně skládají setlist, aby si člověk užil veškeré variace jejich pojetí švédského death metalu. Ovšem vidět vlastně jakoukoliv kapelu v domácím městě je něco neopakovatelného. Tady bylo zcela jasně cítit, že lidé nechtějí pustit kapelu z podia a neustále se doprošovali přídavků. Pohled na něco takového je neuvěřitelně nabíjející. O to víc, když víte, že na podiu i pod ním jsou lidé, kteří to dělají opravdu s láskou a od srdce a myslí vše upřímně.

Dohrála poslední skladba a lidé se začali více trousit pryč z ostrova. K duhu přišlo i to, že skluz všech kapel dohromady vytvořil jen nějakou tu čtvrthodinku, což je únosná míra. Všehovšudy dorazilo 212 platících a něco přes 30 hostů, mezi které se počítají akreditovaní a děti. To už je celkem slušná návštěvnost na de facto neznámý, rozjíždějící se festival. Tak uvidíme, jak to dopadne příští rok.

Kolem půl jedné jsem potřásl pravicí několika kamarádům a zmizel v noční Šumavě. Kašperskohorská sekce z akce odešla ještě dříve, než dohrál poslední song, přičemž já jsem zarputile chtěl dotáhnout akci do konce. Cestu domů jsem proto volil jako krásnou noční procházku při které se mi naskytlo několik úžasných nočních scén, především pohled z kraje Bohdašic na údolí nad Otavou byl vyloženě fascinující. Čas od času není od věci dělat věci tím nejpřirozenějším způsobem, který se nabízí. Jasně, mohl jsem si zavolat taxi, ale proč? Konec konců těch 13 km jsem nešel sám, šla se mnou i Chelsea Wolfe a celou cestu mě provázela svým hlasem z alb Mistake In Parting, Apokalypsis a Pain Is Beauty.

Na závěr bych pronesl pár mých klasických poděkování. Díky míří k pořadatelům, se kterými je bezvadná spolupráce a na akci se ta píle podepisuje myslím dostatečně intenzivně. Už volba tohoto prostředí je sázka na jistotu a svébytnou originalitu. Díky patří i Berrymu, který mne vždy se svým stánkem a výběrem dokáže něčím obměkčit ke koupi. Aktuálně šlo o LP Jdi a dívej se, o němž si v budoucnu něco povíme. Pak také všem známým, které jsem zas po čase rád viděl.

Autorem použitých fotografií je Nothingface, kterému tímto velice děkuji.