Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Akce tohoto typu mám rád. Klubové, (relativně) útulné, blackmetalové a ještě s mimořádnou nabídkou znamenající uzření něčeho, co by si člověk přál, nebo něčeho, co mu rozšíří obzory. Moloch Prague Death Mass tyto indicie naplňuje naprosto skvěle. Je pak celkem škoda, že se celý podnik Prague Death Mass konal teprve po čtvrté, jelikož první ročník se zapsal do dějin již roku 2012. Pro úplnost ještě doplním, že dvojka proběhla v roce 2013 (neurčitá plkání o náplni proběhlo zde), trojka pak léta páně 2016 (reportáž zde) a čtverka po delší odmlce letos. První tři ročníky se nesly na vlnách zahraniční nadílky z hlubin black/death/doomového podsvětí s tím, že z tuzemské nabídky se na soupisce vždy ocitlo pouze jméno Cult Of Fire. Čtvrtý ročník si však vyžádal po této stránce nějaké změny, takže kult ohně nevystoupil, za to se povedlo představit čtyři jiné domácí spolky. Pravda, jedna kapela se tam dostala nakonec jako takový náhradník a výrazně vybočovala z dramaturgie, ale vše si postupně osvětlíme.

Altars Ablaze odstartovali páteční program kolem čtvrté odpoledne, což byl čas, kdy jsem tak akorát dodělával páteční pracovní náležitosti a klíče už měl nachystané na stole. Takže jsem je neviděl, ale líně odkážu na kolegovu recenzi a věřím, že zážitek to musel být skvělý a přitom velmi těžký na start.

Dakhma patří do okruhu tzv. Helvétského undergroundového komitétu resp. Helvetic Underground Committee, o kterém už malá zmínka padla v souvislosti s hudbou Wyrgher, jejichž CD jsem si tu příjemně a nečekaně pořídil. Dakhma neboli Věž mlčení (de facto pohřební budova, kde se nebožtík ukládá nahý na její vrchol a nechává se dravým ptákům k potravě. Později jsou jeho ostatky svrženy dovnitř a zaházeny vápnem) odkazuje na kulturu a zvyky zoroastriánů. Zoroastrismus je dávné náboženství z Persie, které snoubí řadu pro nás pozoruhodných nauk, vědění, zvyků a dalších kulturních znaků. Zkrátka orient. A teď si takové machinace přeložte do jazyka blackmetalové kapely. Napadá vás Melechesh? Svým způsobem je to správně, ale moc melodické. Spíš bych tam viděl takové Irkallian Oracle. Živě mě to bavilo jen v určitých momentech, ale to zapálení pro věc jsem těm helvétským tajnůstkářům věřil.

Baxaxaxa pro mě byla jedna z kapel, na kterou jsem se fakt těšil. Jejich poslední deska De Vermis Mysteriis mně fakt sedla a zapsala se do hlavy zejména kvůli jisté skladbě, kde se krásně zpívá to šílené jméno kapely. Naživo sice k její prezentaci nedošlo, za to však došlo k zajímavému průsečíku jejich hudební nabídky. Ta nabízí řadu divných, tupě přiblblých pasáží, které jsou rázem střídány energicky šlapající rychtou. A v takové sinusoidě se jelo celou dobu. Ono vydržet celý ten set bylo celkem těžké, protože těch neznějících primitivismů tu bylo docela dost, ale pak se tam nasázely ty středně rychlé výpaly a pozornost byla zase upoutána. Vizuálně to bylo taky v pohodě, takové rituální, takže jsem byl spokojen, ačkoliv si myslím, že míra podivnosti byla ten den již vyčerpána.

XIII. století nahradili odpadnuvší Aborym. Diskuze na tématické otázky, které tento akt vyvolává, nechme stranou. Prostě to tak bylo. Trochu jsem doufal, že kapela zaujme netradiční postoj a vytáhne ze svého repertoáru takové ty zádumčivější a ostřejší kousky (třeba kytarový motiv skladby Antikrist můžeme s trochou nadsázky zařadit do katalogu riffů od Burzum a než začnete držkovat, tak si to zkuste poslechnout a zamyslet se nad tou povahou). Jenže kapela nasadila současnou nabídku, a to přímo skladby: Fatherland, Transylvanian Werewolf, Frankenstein, Iglau, Justina, Upír s houslemi, Karneval, Elizabeth. Jako v pohodě, ale přišlo mi trochu nemístné, že Petr Štěpán vybízel publikum při skladbě Justina ke skandování a zpívání refrénu, což mohla ocenit tak třetina přítomných, neb zbytek tvořili, hádám, zahraniční posluchači. A pak závěrečnou skladbu pojali jako přídavek, což prostě taky nebylo úplně adekvátní gesto, přesto chápu myšlenky, které k takovým krokům kapelu vedly. Na druhou stranu Petr přítomnost třináctky mezi skladbami komentoval: „čistý gotický rock mezi death metalem a black metalem… …jsou jen dva druhy hudby – dobrá a blbá“. V každém případě to byl koncert naprosto v pořádku a precizně odehraný…, jen trochu ve stylu megahvězdy dne, ale s tím se dalo žít. Jako perlu bych určitě ještě vypíchl fakt, že zahrát cover Olympic mezi tím vším zlem se jen tak někomu nepovede.

Misotheist pak byli pohlavkem, který navracel přítomné do tematických okruhů stěžejního hudebního směru celé akce. Bandu jsem zaregistroval s jejich eponymním debutem v roce 2018, ze kdy si odnáším útržek, že mě to bavilo, ale nijak zvlášť jsem z toho na zadku neseděl, což zase neznamená, že by to bylo něco špatného. Živě to byl celkem fajn nátřesk, jen mě z pozornosti vytrhávala moje vlastní blbost, která spočívala v nevhodně zvoleném stanovišti poslechu, kudy nekonečně proudilo lidstvo sem a tam a tam a sem. Byl jsem proudem vždy odnesen někam, kde se to zdálo být kapku vzdušnější, ale přítomní metalisti stejně museli furt spěchat pro pivka a s plnými kelímky zase zpátky. Takže jsem nevydržel a odešel. Bylo to fajn, ale půlka setu vlastně i stačila. Já si nakonec odnáším stejný dojem, který jsem před těmi roky získal – je to skvělé, maká to, baví to, ale nic světoborného.

Diocletian bylo jedno ze jmen, na které jsem se obzvláště těšil. Jejich maskulinní nenávistný black/death byl náležitě likvidační i v live verzi. Nulová tolerance, žádný prostor k oddechovým melodiím. Jen zlo. Problémem je, že pokud na takové běsnění nejste vyloženě připraveni, začne vás brzy celkem solidně nudit. Já jsem si set agresivních obyvatelů Nového Zélandu náramně užil a bavil mě. Jednak kvůli tomu, že tolik energie se z podia ten den ještě nevalilo, a taky kvůli tomu, že tohle je prostě to peklo, které chci na klubových koncertech vnímat, ačkoliv jsem obezřetně stál lehce mimo ústřední kotel, který byl stejně po celou dobu festivalu jaksi vlažný.

Hell Militia mají nového zpěváka, a tak nám ho přijeli ukázat. Sice nemá maniakální výraz jako tzv. RSDX nebo předchozí pěvec Meyhnach, ale se svým postem si ví rady skvěle. Kapela svou šou podpořila projekcí, která tu méně a tu více působila velmi zneklidňujícím faktorem, což báječně odpovídalo hudebním laskominám, které do nás hustili. Zkraje mi to přišlo takové obyčejné, ale jak čas pokračoval, tak intenzita rostla a rostla, až to celé vykvetlo v suverénně nejlepší vystoupení celého dne. Sice se nedostalo na GG Allina, jako kdysi ve Vopici, ale i tak to bylo neskutečně podmanivé francouzské skotačení. Skvěle rozvržená povaha skladeb, kde teda vévodily masakrózní štychy, ale člověk se necítil pod takovou tíhou jako u předchozí kapely.

Djevel jsou pojmem, který pozornost alarmuje díky přítomnosti bubeníka Fausta, který stál u zrodu důležitých milníků blackmetalových nahrávek a také se s ním táhne kriminální čin, který rovněž formoval nebezpečnou povahu blackmetalové scény v raných devadesátkách. Já jsem však kolem kapely Djevel vždycky tak nějak proklouznul bez většího povšimnutí, ačkoliv se jí kolegové Garmfrost a Victimer poctivě věnují. Takže tohle byla moje premiéra. Asi za to může řezavější zvuk a vůbec takové vyostřenější rozpoložení předchozí kapely, ale první skladby Djevel mě prostě nedokázaly vlákat do svých sítí. Rovněž se začala ozývat únava (jsem už starej asi) a čas tekoucí kolem půlnoci. Takže soustředění nebylo nejideálnější a pomalejší vážné tempo skladeb s hutnějším zvukem a temnější atmosférou zkrátka nefungovalo správně. Což byla skutečně jen a pouze moje chyba. Věřím, že někoho, kdo má jejich tvorbu zažitější, následující set zaručeně mohl nadchnout, já si jen připsal jméno na seznam „musím ještě prověřit“.

Mortuary Drape jsem tak z logiky věci už neviděl a přiznám se, že jsem ani na záhrobní tématiky nějak neměl moc náladu, byť mě zkraje jejich přítomnost na festivalu, kdy se jméno odtajnilo mezi soupiskou, velice potěšilo a napřímilo zvědavost. Ten italský cit pro mrtvolnou mystiku mě od nich moc baví, leč nedal jsem to.

Bohemyst odpálili sobotní program, avšak ani tentokrát nebyla moje přítomnost zajištěna. Jejich hrací okénko startující ve dvě hodiny odpolední jsem zkrátka nestíhal, protože jsem sepisoval jisté články, které nakonec svou přípravou zabraly víc času, než jsem odhadoval. Až tak vás (čtenáře) mám rád, že nechodím na koncerty včas, aby bylo co číst. Ale pokračujme…

Thelma Ramon už jsem stihl takřka celé, respektive většinu. Jejich podmanivý doom měl zajímavý náboj, který mě chvilkama docela bavil a dával vzpomenout na kapely, které jsem svého času poctivě vnímal. Třeba Jex Thoth, třeba Cold In Berlin a třeba taky Sabbath Assembly. Ale k úplnému prolnutí nějak nedošlo. Chyběla mi tam nějaká šťavnatější výplň, která by od toho zádumčivého plácání nějak byla schopna vymrštit. Takže jsem ruku z peněženky zase sundal a ponechal kapelu v šuplíku lepšího průměru doomové kategorie.

Heaving Earth jakožto předposlední našinci na soupisce byli neskutečně masivní. Nebývale složitý death metal válcujícího charakteru se nebál střílet i kytarovými sóly, která dávala smysl a skvěle zapadala do konceptu. Stejně jako vokalistova vizáž umrlého mesiáše, která charakteristicky podmazávala pocity destrukčnosti evangelií, fatality dogmatismu a obecně kreslila černou podstatu biblického vědění. Dehonestace klíčové církevní postavy byla fascinující, a přitom nábožensky hodna úcty. Toliko k vzezření pěvce. Hudebně jsem byl vhozen do masokombinátní továrny a mé rozkoukání se po okolí mělo těkavý ráz, až mi z toho šla hlava kolem. Strašně těžká muzika na vstřebání, byť precizní, nádherně řemeslně zmáknutá a obdivuhodná. Jen je to prostě fakt silný kalibr, který není snadné zdolat. Takže vlastně jsem nadšenej, ale zároveň taky náležitě vyčerpanej, že nevím kudy dál.

Ritualization nabízejí možný směr kudy se právě dál podívat. Je to excelentně hnusná horda z Francie, které vévodí malý velký pěvec Manu se správně potrhlým nasazením. Tenhle človíček má v zádech šílenou saň, která hodně hrubě drhne bordel ve stylu Archgoat, Black Witchery nebo Deiphago. Je to znát už z obalu jejich debutové velké desky, kterou zdobí kresba od Chrise Moyena. Jeho styl mám rád, líbí se mi smysl pro detail a ta zvrácená blasfemie, ale jakkoliv jsem se dřív vehementně snažil sledovat hudbu, kterou obdařil titulkou, tak mě to už v současnosti nijak nebaví a nenaplňuje a spíš si povzdechnu… zase Moyen… Ono ostatně i ta hudba, pro kterou tento bezpochyby nadaný umělec tvoří krásné obrázky je vcelku sama sobě zaměnitelná. A tak nějak to mám i s těmi Ritualization. Živě to třeba kope, ale baví vás to asi dvacet minut. Což by měl být klidně i strop pro živou produkci takovéhle muziky. Rouhám se, vím o tom.

Thorybos volně navázali na směr, který předchozí kapela stanovila. I ta jejich hudba byla vlastně na chlup stejná. Respektive já jsem tam nějaké výraznější rozdíly nepochytal. Jen ke konci setu se drobátko zvolnilo od všeho toho drancování a plenění. Mně třeba přišlo trochu nemilé, že zběsile se prezentující vokalista nastoupil jako hrdý bojovník a šaman v jedné osobě s větším náhrdelníkem tvořeným kostmi a nějakými háky, ale vydržel to na sobě mít asi dva, tři songy. Pak to sice okázale sejmul z krku, ale říkám si… když už se s tím taháš, tak sakra vydrž, ať jseš za borce. Takhle je to takový na oko. Docela dobře chápu, že takový předmět dokáže být poměrně nepříjemný k nošení, ale proč to pak taháš? Tak tím ozdob stojan, nebo něco a… no prostě mi to přišlo takové neúplné, ale to je jen nemístné kibicování. Hudebně to byl bordel, který mě bavil opět nějakých dvacet minut, ale je škoda, že Ritualization a Thorybos hráli hned po sobě, jelikož jejich forma byla velmi podobná. Ale pokud bych měl někomu udělit výherní body - budou to Thorybos.

Void Ov Voices znamenalo velké zvolnění a vyklidnění. Tedy do určité míry. Je to projekt slovutného Attily Csihara, který spočívá „pouze“ v efektování a vrstvení roztodivných hlasových poloh, které ze svého nitra dokáže mistr vysoukat. Je jasné, že některé barvy hlasu nebude snadné dosáhnout a vyžadují tak zajisté mnohá cvičení, což se odráží v mém obdivu k přístupu k práci s hlasem. To je mnohdy dobře znát i v Mayhem, kde Attila rovněž předvádí roztodivné exhibice. Ale tady jsme byli svědky čistě sólové prezentace, kde jediným nástrojem byl hlas… a nějaké ty krabičky. Podiová prezentace měla rituální podobu, neboť performer seděl za jakýmsi oltářem a sám patřičně pomalován a oblečen působil dojmem mága a kouzelníka. Kouzelník to tedy určitě byl v tom, co předváděl se svým hlasem. Odtajnil všechna možná zákoutí a hlubiny lidského hrdla. Výsledek by se dal přirovnat k práci s kytarou takového Sweeps04 nebo k vrnění SunnO))). Zkrátka nejblíže to má k drone, ale přesto je to jiná písnička. Mně se to líbilo a byl jsem fascinován a smyslně kolíbán prazvláštními vibracemi. Jen si říkám, že ta sluchátka, která měl Attila nasazená, jsou snad jen profi odposlechem a ne tím, že si poslouchá libovolnou hudbu a nás nechá si užívat ty píčoviny, co ze sebe vypotí a v zákulisí se pak všem hurónsky směje, jak to žereme. To je samozřejmě myšleno žertem…

Hierophant měli složitější úkol navrátit přítomné na kolej black a death metalu, což jim šlo celkem dobře. Ale jejich snažení mi trochu připomínalo Misotheist z předchozího dne. To znamená, že mě to bavilo, ale nic víc nedalo. Ostatně dosavadní dávka hudebních injekcí už žádala trochu uvolnění, a tak bylo na čase vyrazit na vzduch. Sice mě jejich deska Death Siege na chvíli zabavila, ale nic dalšího jsem v nich neobjevil. Taky bylo potřeba průběžně nakupovat, že ano… No a rovněž jsem chtěl načerpat síly na kapelu, která mě fakt hodně zajímala…

Thy Darkened Shade zvolili syrový styl, který jim však báječně slušel a všechno, co předváděli, bylo přirozené a plně funkční. Trochu jsem čekal více mysticismu ve stylu našich Inferno, ale ono to nakonec Inferno bylo i tak. Jen v duchu alba Black Devotion, než nejnovější tvorby, jak jsem tak trochu očekával. Možná to byla bláhová myšlenka, ale úplně scestná snad nebyla. Barevnost jejich blackmetalového vesmíru byla fascinující a podmanivá. Ani na moment jsem nedokázal odtrhnout receptory a plně všechno hltal. Ale ve výsledku jsem nedostal tolik, kolik jsem si vysnil. Ale spokojenost i tak byla v podstatě nadprůměrná.

Bølzer jsem naposledy uzřel před pěti lety a od té doby pochytil jen jedno EP (rok 2019), které mi přišlo slabší oproti debutu a pak… pak ticho. Proto mě jejich přítomnost na soupisce docela překvapila, jelikož jsem nabyl dojmu, že kapela je již nefunkční. A to jsou jen dva. No jo, dva, ale ta masivní ataka valící se z podia při jejich vystoupení je něco těžko popsatelného. Ten tlak musíte ucítit sami. Zcela mimořádným zážitkem pak jsou kontrasty melodických linek bohatýrských vokálů s hromotluckým lomozem black/death metalu v té nejagresivnější podobě. Kdo tohle neuvidí - neuvěří, jakou to má páku.

Mare tu měli asi nejpočetnější fanouškovskou základnu, soudě dle počtu log na ošacení přítomných. Ostatně tahle kapela si v blackmetalových kruzích stojí poměrně slušně vysoko na piedestalu šlechty. Já jsem trochu kverulant, a ačkoliv ctím a respektuji jejich kvalitu a jejich hudba je mi opravdu sympatická, tak nejsem takový šílenec jako Mizzy, abych sjezdil jejich veškeré koncerty severní polokoule. Malinko mi mrzelo, že na soupisce chybí jména podobného žánrového uchopení, takže Mare neměli vyloženě srovnání. Třeba kdyby tu hráli ještě Hetroertzen nebo The Ruins Of Beverast, tak by nevyzněli tak odlišně. Ale to nechme být. Jisté je, že jejich maximálně temný způsob vystoupení (bez světel, jen se svícny) s uhrančivým vábením statických a hypnotických pohledů měl magnetický účinek. Zakovalo vás to do země a nechtělo pustit pryč. Valivý black s kouzelnými harmoniemi se zavrtával do těla jak magické mantry, či jim podobné náboženské chorály. Mělo to velice zvláštní atmosféru, která se mi dobře zapsala do paměti a jedinečnost jejich vystoupení a vlastně i ta ojedinělost v přístupu (v rámci Prague Death Mass) k tomu černému řemeslu byla vskutku mimořádná. Jo, bylo to skvělé.

Dead Congregation se mi zapsali do paměti velmi jasně už před deseti lety na dosti vydařené akci. Tenkrát mě to setkání stálo i nějakou kapku krve, dnes jsem již obezřetnější vůči blízkosti kotle. První skladba a zase to tam bylo. Brutální death s jiskrou estetičnosti a smyslnosti. Všechno to bylo precizní a přitom nebezpečně animální. Stačil špatný krok stranou a ostrý výpad vás smetl k zemi. Takhle nezbývalo nic jiného, než sveřepě stát, zatnout pěsti a nechat se masírovat tou silou. Mně se nakonec stejně podařilo vymanit a odejít, jelikož jsem seznal, že dávka takové hudby už byla dovršena a čas kolem jedné hodiny ranní už byl také docela určující...

The House jsem tím pádem neviděl, a protože vlastně pořádně neznám ani studiovou nahrávku, nedokážu stanovit míru chybné, či jasnozřivé strategie dřívější odchodu.