Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 26. 8. Riviéra III: Black Tar Jesus + rivermoans na Trojském zámku

Galerie hlavního města Prahy s rádiem Wave letos navázaly opět spolupráci v pořádání letní série expozic a koncertů, které semkly pod pojem Riviéra. Je to něco něco výtvarný umění, něco něco instalace, ale hlavně pak teda večer koncerty. Jak jste asi rozeznali, jsem slušný člověk a o výtvarný umění se nezajímám, zato hudební dramaturgie, která do zdí trojského zámku postupně přivedla kapely jako Sýček nebo Bibione, mě přilákala se svojí třetí kapitolou i na kapely, které jsem neznal. Jmenovitě Black Tar Jesus a rivermoans. Vstupný bylo zdarma.

Z důvodu charakteru události bylo jasné, že tam budu znát prostě všechny, takže ještě před zahájením prvního vystoupení jsem se zanořil do tenat barokního zámku, abych si potvrdil, že se fakt jedná o architektonický ekvivalent svatebního dortu, ze kterýho jsem chytal glukózový záchvat, jen když jsem prošel branou. Potěšilo mě nicméně laškovné sousoší dvou fousáčů, co se mazlí s šutrákem (pardon, tedy: "V [reprezentované] hlubině Tartaru se divoce svíjí v bolestech a bezmoci dvojice gigantů, jež se nemohou zbavit obrovských balvanů, které na ně svrhli Olympané."), kdy u jednoho z nich si sochař zjevně dal záležet, aby mu z roušky vypadly koule. Ve veselé náladě jsem se tak vrátil na koncert, kde jsem potkal známého vracejícího se právě z nějaké z přilehlých výstav. Povídal něco o zajímavých abstrakcích, fungujících spíše emočně a možnostech nekonečných vlastních interpretací. Poprosil jsem ho ať odejde. Naštěstí první koncert právě začínal.

He he he.

Docela mě potěšila přítomnost moderátora, který kapely stručně uvedl, což se na akcích, kam přijdete naslepo, docela hodí. O rivermoans jsem se tak dozvěděl, že je to jejich teprve druhý koncert a... pak asi ještě něco, co jsem zapomněl. Každopádně tohle hudební skupenství se skládá ze dvou holek, obsluhujících namátkově a střídavě xylofón, akustickou kytaru, nějaký synťáky pochopitelně a určitě ještě něco, co jsem přes kouř neviděl. Zpívají téměř výhradně dvouhlasně, což přidává jejich hudbě největší sílu. Jinak je to totiž spíš takový muzak, příliš stydlivý na to vyložit na stůl nějaký vyloženě silný motiv, příliš hodný na to ponořit se pod hladinu skutečně těžké melancholie. Ten problém může být i ve mně, protože jsem během srpna několikrát otočil poslední desku Lingui Ignoty, která vokálně pracuje s podobnou metodou, ale do toho stíhá bejt zkurveně zlá. Takže asi i vůči tomu mi tohle přišlo takové bezpečně HAMácké.

Navazující vystoupení Black Tar Jesus jsem vyhlížel s jinovatkou na očích, protože zapomínaje, že letošní léto bylo asi jenom dva týdny, jsem si trestuhodně podoblíkl na večerní venkovní seance. To jméno už jsem někde slyšel, takže asi mezi náma nějakou dobu jsou. Já jsem si v důkladné přípravě pustil od nich před koncertem jednu písničku a rozhodně z ní lze poznat, že kluci mají strašně rádi My Bloody Valentine. Naživo by to mohlo sednout. A vlastně jo. Sic absence živých bicích a skutečně velmi rozvolněná rytmika příliš krve do žil nevlévala, kombinace s večerní atmosférou, kouřem a různě rozostřenými kytarami distribuovala tu slíbenou vláčnou nostalgickou chvíli, pro kterou jsem přišel. Nejvíc jim to samozřejmě sedlo, když praštili do kytar silnějc a začali je stavět na sebe, ale to oni se určitě časem dozví sami a bude to jednou šíleně dobrý. Mezitím stačí, že když kapela poděkovala původně ohlášeným Axxontor za to, že nakonec svou původně ohlášenou prezenci zrušili a mohli tedy zahrát oni, tak jsem jim poděkoval též.

// 28. 8. Blue Chesterfield + The Usual Boys v Přístavu 18600

Karty byly ten den zajímavě rozdaný. Poslední prázdninový čtvrtek, konec léta plnýho dřiny, v jehož závěrečném týdnu mnoho prostor pomalu uzavíralo letní sezónu různými koncertními akcemi a svojí finanční náročností zjevně zohledňovaly, že už málokomu zbyly nějaký prachy. Tady modrý chesterfieldky si obsadili venkovní prostor Přístavu 18600 společně s německou mládeží The Usual Boys a to právě ve večer, kdy vzduch byl dusný a oblaka nízká, což z vnějších akcí dělá trochu dobrodružství.

Už během prvních interpretech tak nějak popršávalo, což odtahovalo lidi od volného bojiště před pódiem pod koruny různých přilehlých stromů, takže na tom vystoupení snaživých Němců trochu utrpělo. Obzvlášť když byli ještě o dost tišeji nazvučeni, než by se hodilo. V Přístavu jim asi okolní expati dělaj problémy s hlukem, co jsem tak nějak z náznaků usoudil. Náznaky zahrnují například skutečnost, že se zde s produkcí musí končit už v devět, zatímco z vedlejšího gentrifik-baru v jedné z korporátních budov může i poté spokojeně řvát reprodukovaná samba. Post-punkový kapely typu The Usual Boys, kterým sluší více soumrak a objímající zvuk, ideálně se odrážející od klubových stěn, jsou za takovýchto podmínek poloviční. Ale byla to štace jejich prvního turné, co jsem pochopil a tam je třeba se naučit, že svět není peřinka a podmínkám se musí kapela přizpůsobit.

Na zajeté Blue Chesterfield se strhl naprosto neústavní chcanec, ve kterém kdo zůstal mimo zastřešené prostory, tak byl do deseti vteřin durch. Do toho se krásně setmělo a když se k tomu přidalo pozvání kapely posluchačům, ať si k nim klidně i vlezou na stage, jejíž střecha poskytovala bezprostřednímu okolí alespoň nějakou ochranu, tak se to náhle beze studu na sebe všechno krásně namačkalo ku klukům a koncert pokračoval v překrásně spolčené atmosféře. Když zahráli oblíbený cover Topolovy písně Chce se mi spát, pronajímal zpěvák mikrofon jedné z pamětnic v první řadě, zatímco z jižní strany narychlo přikrývali kluci od techniky elektroniku plachtou, protože vítr začal trochu kosit déšť do strany pódia, což nutilo klávesáka průběžně se přesouvat k jeho středu. Roztříštěná voda z velkých kapek rozbíjejících se o stage se pak nesla větrem v barevných světlech přízemních reproduktorů. David Jirka za mikrofonem spolehlivě chrchlal ty svoje country-punk-blues koláže, kapela očividně nadšená z divokého vývoje akce byla napojená na energii semknutých fanoušků a já se v deštěm pročištěném vzduchu opíral nohou o pódium, pil rum, kouřil cíga a říkal si: "Může to být ještě o něco víc cool?" Bohužel devátá hodina utnula veškeré trachtace i přes protestní vřavu před pódiem. Kapela se nakonec rozloučila tak definičně českým proslovem, že jsem si ho okamžitě napsal:

Musíme končit v devět. Taková jsou tu pravidla.

Ačkoli pravidla jsou od toho, aby se porušovala...

...ale né dneska.