Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 7.8. Model/Actriz + Laokoon v Bike Jesus

Pro vzácné klubové koncerty v letních třicítkách mám trochu masochistickou slabost. Konečně padá soumrak, s ním mírné vítané ochlazení, možná na horizontu trochu zahřmí a pročistí se vzduch, zatímco vy se s bandou idiotů cpete do rozhicovanýho interiéru takřka kyslíkuprostého podniku, kde se následujících pár hodin budete o sebe třít spocenými těly, házet sebou jak zběsilí a nedodržovat pitný režim. Není takových akcí moc, většinou na nich někdo chcípne, ale jejich intenzitu si necháváte rent-free žít v hlavě, ať máte tu vzpomínku připravenou na zimu jako takový ohřejváček. 

Model/Actriz jsem samozřejmě předtím neznal, ale jen pár zběžných poslechů prokázalo, že jsem s nimi definitivně na stejné struně. A je to struna repetetivní, neurotická a ve správných momentech překvapivě divoká. Atendace byla podstatně slušnější, než jsem očekával, ale ono u toho Biku když může být mimo koncert spokojeně člověk vyvalenej venku pod hvězdnatou oblohou, aniž by na něj smrděli fízly (což je jinak celkem aktuální pražský problém bohužel) a popíjet bublinky z lahve, nebylo vlastně moc důvodů proč tam nebýt. Každopádně večer vykopávala brněnská rapová dvojice Laokoon, žánrově trochu překvapivě někde dost jinde než následná kapela, ale člověk si alespoň rozšíří přehled. Prvně teda mi přišlo, že celé to povídavé snažení mají podepřené bratru prvotřídními elektronickými podklady, u kterých jsem po chvíli překvapeně koukal na své uznale se kývající tělo, které na podobný typ hudby jinak zůstává pevně kriticky strnulé. Několikrát jsem zapomněl, že to je vlastně rap a přišlo mi, že vystupující taky, protože čistých elektronických intermezz tam bylo stejně jako verbálu a ty jejich instrumentace prostě maj koule. Co se týče slov a jejich formy, tak jak to mám u většiny současného rappu obecně, i zde mi spíše sedly odsekávané přísné strofy než melodické protažené pasáže škemrající o audiotune, což je ale čistě asi můj skill issue, protože o podobě moderního hip hopu chytře mluví hodně moudrých lidí, které uznávám, což neznamená, že by se mi to snad začalo líbit, ale jsem ochotný to respektovat. Mezitím vás provedu příklady mileniálských rozhovorů, co jsme vedli po koncertě s věkově spřízněnými:

"Zajímavej je ten překlad jazyka toxickýho maskulinismu do vlastně takové chlapecké zranitelnosti."
"Jak to že musíš mít kolem sebe furt nějakou crew a hoes je teď vlastně vědomé přiznání slabosti, nikoli flex."
"V tomhle by mi totiž vyhovovalo, kdyby vzniknul nějaký post-rap, který by podobným hudebním jazykem byl schopný reflektovat jha rozpolcených třicátníků."
"Akorát nikdo relevantní nechce rap po třicítce dělat."
"Což je vlastně důkazem jeho integrity."

Takže jak vidíte, opět jsem byl správný člověk na správném místě. Zeptejte se na cokoli. Na všechno mám názor. 

Model/Actriz byli prezentována jako kapela, která na živé nástroje vlastně hraje rytmickou elektroniku a lépe bych to ani sám neřekl. Stačilo pár úderů do baskytary a publikum, navzdory skleníkovým podmínkám, spokojeně poskakovalo pod pódiem. To samotné bylo samozřejmě příliš malé pro zpěváka, který strávil čtyři pětiny setu v hledišti, nehledě na potřebu dynamických logistických řešení v tom udržet v chodu jeho drátový mikrofon. I přes různé škatule špatule a časté exploze kytarového násilí je hudba Model/Actriz jednoznačně taneční. Ten večer byl klub narvanej a udržet obě nohy na zemi bylo možné leda snad jen kvůli nějaké nemoci. Tolik potu na jednom místě jsem viděl naposledy, když nám jedna spolužačka na střední řekla, že by s náma teda ráda jela na tu chatu hrát dračák. Možná to není zas tak těžký vytvořit za daných podmínek takovou atmosféru, když máte kapelu čistě postavenou na tepavé rytmice, ale kdo jsem já, abych se dokázal povznést nad tak prvotřídní večírek. Pohled na to, jak z klubu po koncertě kývavě vypadávají totálně zřícený lidi a všichni vypadají, jako by byli právě porozeni, mě bude saturovat dlouho.

// 11.8.  Poison Ruïn + Bahratal + Chevallier Skrog + gertie adelaido v Bike Jesus

Druhý srpnový týden byl pro mnohé tím z náročnějších. Během něj se totiž křížily dvě nejzásadnější gay akce v Česku, totiž Brutal Assault v Jaroměři a Pride Week v Praze. Těžko si představit, že by v jeho závěru měl někdo ještě potřebu před nástupem dalšího pracovního týdne se realizovat v dusné atmosféře uvláčených klubů. Ve Vopici se oficiálně afterovalo po Brutalu a ačkoli tam hrající Worm nezněli na závěr týdne jako bídný nápad, šustění šesti stovek odcházejících u vstupu z mé peněženky na druhou stranu dost bídně znělo. Takoví Poison Ruïn jsem sice jednou již viděl, ale v tak hrozném stavu, že mě to nějak nezaháklo, navzdory vždy úspěšným domácím poslechům, Bahratalu dlužím návštěvu už leta a sety gertie adelaido mají koule. 

Fakt jsem nečekal, že za daných konstelací bude Bike narvaný po strop. Jako ona ta jeho situovanost s velkým svobodným předklubovým prostorem v širším centru města a stále zachovaná taková sympaticky špinavá atmosféra rozhodování o návštěvě ulehčuje i kdejakým flákačům, ale stejnak. Už při úvodním setu gertie se tam spokojeně kývalo pár desítek lidí, navzdory obvyklému úzu, že noisovým předinterpretům se na koncertech publikum často vyhýbá. Kór v létě. Moje druhá návštěva neurotického světa tohoto vřískacího pokémona dopadla opět ku spokojenosti. Holka na všech čtyřech se kymácí mezi krabičkama po stole, tyranizuje mikrofon usedavým řevem a mixuje dohromady věci za účelem co největšího smyslového impactu. Bylo to trochu tvrdší a s vícero záchytnými, body než jsem si pamatoval s dřívějška, ale pořád to byl zlej nepřizpůsobivej noise, takže v pořádku. Pobavilo mě, když se jí podařilo zapojit do svého setu i agresivní objednávku piva na baru. 

Jednočlenný projekt Chevallier Skrog je pro mě úplná novinka a říkal jsem si, že pro něj možná taky, ale teď koukám, že od roku 2021 nahrává s takovou pílí, jako kdyby black metal měl mít zaměstnance měsíce. Pokud se zažil pojem "pokojíčkový black metal", tak v době krize bydlení se s tímto interpretem zjevně posunul do "kufříkového black metalu". Všechno, co tam hrálo, bylo v jedné kovové aktovce. Začalo to noisem, pak se přešlo do takového toho velmi minimalistického blacku, který se nesl z pixly, zatímco autor přecházel před publikem s mikrofónem a blackmetaloval. Občas mlátil nějakýma gumama vo zem, občas si různé hrál s kuklou, jednou mě omylem praštil loktem do pusy, ale nemám mu to za zlý. Znělo mi to každopádně zatím dost prozatimně, spíš bych to bral jako performaci než vyloženě hudební vystoupení. Pojem Vyšehrad z Wyše jsem vymyslel někdy k závěru setu a byl jsem na sebe dost pyšný. 

Následoval Bahratal, což je kapela, která si tu intenzivním koncertováním vydobyla zaslouženou pozici. Bylo to poznat skrze komplet namrdaný klub (takhle plný jsem Bike Jesus ještě neviděl) i fanatickou fanouškovskou základnu, která navzdory povětrnostním podmínkám řádila pod pódiem, jako by to mělo být naposled. Instantně fungující kombo sypaček, punkovosti a takové té obecné sprostoty vytvářela důvěryhodný propojení mezi zmrdama na stagi a zmrdama před stagí. I v zadních řadách se to poctivě mávalo palicema, zkrátka "za mě velký nadšení, skvělá primitivnost" jsem pak povídal někomu po koncertě, když mi najednou pod nohy spadnul nějakej úplně zřízenej čudla a vložil tvář do dlaní. "Chudák," říkal jsem si "pro toho už definitivně večer skončil." 

A neskončil, byl to basák Poison Ruïn! Nevim jestli někde sežral špatnou veverku nebo se mu dostalo pod tričko moc sluníčka, já bych to každopádně tipoval na pifka. I přes odvážnou snahu udržet se během setu na nohách musel být po pár písních usazen na stoličku, pod sebe dostal červený kýbl a zbytek setu odehrál vyčerpaně opřený o ampy a konstatně blijící do kbelíku. Ale dal to! Nehynoucí respekt. Ani neví, jak jsem s ním cítil. Samotné vystoupení mi pak potvrdilo i mé předchozí dojmy - Poison Ruïn naživo zní vlastně jako docela standardní punk. Nic z těch žánrových přesahů, které znám z alb, tam na pódiích neslyším. Není to špatný, jen takový standardní. Jako ono to nevadí ničemu, protože se na to paří pořád fest, lidi skáčou na jiný lidi, kotlí se již znatelně z posledních sil a obecně to má takovou příjemnou světáckou atmosféru. Přijde mi docela super, kolik lidí se pro tuhle hudbu i za všelijakých podmínek nadšeně urve. Ještě je naděje. 

// 19.8. Postižená oblast + So Shaska! v Dejvické Klubovně

Dlouho jsem si z nějakého důvodu myslel, že Do Shaska! je slovenská kapela, za což si samozřejmě zasloužím 12 let v řetězech, protože to se nedělá. Teď už samozřejmě vím, že to tak není, ale přesto kdykoli je vidím někde na soupisce, poskočí ve mně, že se zahraniční jméno takhle uvolilo přijet, ruším všechny plány a razím na ně. A pak koukám překvapeně na vstup pouhopouhých 150,- a hrdiny dne v roli předkapely. Nu což, naopak by to bylo horší.

Vezměme to ale pro ten večer chronologicky. Do Shaska! Kdo neví, tak ambient, elektronika, fag(g)ot, dubový rytmy (od slova dub ne od jinýho slova dub, totiž tenhle dub... no to je jedno). Příklad za všechny se tady na Youtube pusťte Schwarzwaldklinik, pro mě jeden z nejtemnějších elektronických válů na západ od Mordoru. Sami píší, že hrají hexendub a s tím hexen to berou dost vážně. Zejména z hlediska jejích pověstných projekcí, kde se setkávají úseky z filmů jako VVitch či Suspiria do evokativních vzorců. To u Shasky vždycky vytváří problém s tím soustředit se během koncertu na tu kapelu, protože člověk je plně zaměstnaný tou kombinací fantastických bohapustých výjevů, za které by se dneska na Slovensku rušily kulturní granty. Byl to tuším můj druhý koncert těchto ústeckých čarodějníků a tedy nevím, zdali přísedící vokalistka je standardnější součástí jejich inventáře, či zdali to bylo výjimečné, nicméně vzhledem k tomu, že svým vokálem spíše dotvářela zvukové plochy, než aby se písně obtáčely kolem ní, přirozeně do projektu zapadla. Pro mě je těžké si koncerty Do Shaska! neužít, protože právě ta intenzita vizuálních i sonických vjemů na mě působí tak, že se nikdy nedokážu úplně rozhodnout, zdali ony projekce jsou doprovodem k hudbě či je to naopak a kdo o mé lásce k filmu ví, ten by neměl problém porozumět tomu, že jsem měl potřebu si po koncertě napsat o pár dní dovolené jenom proto, abych se věnoval kultovním i méně známým filmovým bezbožnostem, které nám ten večer byly promovány.  

O Postižené oblasti (též jako POOB) jsem do té doby nevěděl a iniciační poslechy zněly opatrně zajímavě. Tenhle typ kapel jsem si uložil pod vlastní žánr "unijazz music" dle scénu typickou pro právě pražský podnik Unijazz (a s ním související festival Boskovice). Taková hudba má často takový ten post-disidentský strejcovský feeling, na kterým bývám trochu alergický. Zároveň ale hudebně (a dle mě trochu i díky své jájínkovské izolovanosti) je to ale docela věrohodná alternativa. POOB naštěstí od mnoha podobně podezřelých projektů dělají stále hudbu, nikoli jen foukají a třískají do náhodných nástrojů, ačkoli klišé v podobě předělávek poetických textů naplnili dle škodolibých očekávání. Ústřední persóna kapely se vyžívala v multitaskování několika nástrojů před hned dvěma mikrofony, takže pod rukama se jí střídala balalajka se synťáky, sem tam se do něčeho fouklo, zvukař potil krev a po pódiem to znělo vlastně jako docela fajn noise rock, který chce dělat možná trochu víc věcí najednou, ale drželo to až překvapivě dobře pohromadě. Mělo to energii a sem tam i věrohodnou dravost. Charitativní vstupné 150,- a skutečnost, že jsem na akci byl patrně druhý nejmladší, mohla za to, že jsem na nějakou dobu propadl iluzi, že je tak o patnáct let zpátky. A já měl před patnácti lety ten svět tak nějak radši, takže asi dík.