Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z kraje roku 2024 jsem se dohodl uvnitř týmu Echoes, že potřebuji oddech. Odmlka na dobu neurčitou přinesla potřebné a zároveň některé věci nevyřešila vůbec. Tak to prostě je. Nicméně alespoň částečnou úlevu a odfrknutí dramatická pauza dokázala nabídnout. Takže jsem zpět. Jedním z důvodů, proč se po relativně krátké době od sepsání posledního článku (cca 4 měsíce a kousek) vracím, je i to, že informace o mém vyřazení kvaltu nabrala nečekaný směr a v kuloárech počalo klokotat podezření, že jsem ukončil činnost pisatele definitivně. To samozřejmě není a nebyla pravda. Navíc někteří mou dovolenou nezaregistrovali, nebo ignorovali, takže jsem svým způsobem byl nějako aktivní stále. Druhým důvodem je i to, že nechci, aby v anketě Břitva v kategorii potěšení/zklamání roku 2024 figurovalo „Bhut pozastavil činnost“.  Nuže, když ten návrat prošel Slayer, tak co by neprošel i mně. Doufám, že z těchto vět cítíte, jak moc si věřím. (To všechno je pochopitelně nadsázka). Musím však poděkovat kolegům ve zbrani s perem v ruce, neb jejich reakce i podpora byla též jedním z hybatelů mého rozhodnutí vrátit se na redaktorskou sesli. A to myslím jak v lóži Echoes, tak i Telepatie. Tak dělejte, jako by se nic nestalo a jedeme dál. Začneme hned článkem, který se stal pro mě možná signifikantním, a to je Kaple, neboť i ta nachází cestu na papír a její fyzická verze s určitým odlišením je stále k mání, byť v limitně nízkém počtu (čtěte zde).

Koloběh Kaple v každém pátém díle přináší retrospektivní pohled do dějin hlubinného black metalu, odkud doluji a na světlo přináším alba, která považuji za zásadní, výrazná, či přinejmenším povedená. Zároveň je to i prostor, kde rád poukazuji na tuzemské nahrávky, které možná neznáte. Přeci jen, když se řekne český black metal, tak každý vytáhne (musí!) na první dobrou drahokam Ritual od Master’s Hammer. Zařazení tohoto alba by mi přišlo tak nějak samozřejmé, ale já bych rád, aby čtenář objevil něco nového, zapadlého a klidně i naprosto zbytečného. Tentokrát se tak podíváme na tělesa méně ošlehaná bičem obecného věhlasu, avšak s náplní hodnou uznání či připomenutí. Výběr nynější trojice má na svědomí jisté krvavé pouto. Jistě jej objevíte a pochopíte. Nechybí oblíbená turistická kratochvíle, kde se tentokrát podíváme do lokace ne náhodně vybrané. Objevíme kostel, který leží v těsné blízkosti osady Rváčov, kde se v posledních letech ansámbl Echoes pravidelně schází, aby zopakoval hybnost krabí chůze, ošlehal slechy podivnými tóny, potrestal útroby lahodným mokem a třeba i něco nového vymyslel. 

Bloodthorn
Under The Reign Of Terror

2001
Norsko
MA

Pro fanoušky: Necrophobic, Necrowretch, Angelcorpse

Bloodthorn je kapela, kterou považuji již za mrtvou. Poslední nahrávku vyplivli v roce 2006 a tu dnes propíranou již v roce 2001. Aktivity členů jsou jako obvykle tříštěny ve vícero těles. Třeba samotný zpěvák má dobře rozjetou a našláplou kapelu Whoredom Rife. Ostatně ta svým vyzněním není daleko od samotných Bloodthorn. Dále tu najdeme i propojení s Wurdulak, kolem kterých stále kroužím, až si jednoho dne o nich povíme něco víc. A nemohu vynechat i jméno Mayhem. Basák oné veličiny, Necrobutcher, si tu zahostoval v závěru nahrávky, který tvoří cover na mojí vůbec nejoblíbenější písničku téhle bandy – Deathcrush. Je sice fakt divný přijít si zahrát vlastní skladbu do cizí kapely, která tím vzdává hold právě tomu originálu, ale co už. Není to ojedinělý případ.

Jako jedinečný doklad doby a alb kolem milénia považuji samotný obal. Smrtonosný rapír rozehrává hromadu fantaskních dějů, které mohou klidně končit i smíchem, leč autor tohoto obrázku má na svědomí obálky k veledílům rozličných metalových zákoutí. Namátkou At The Heart Of Winter, Hell Injection, The Metal Opera, Hellfire Club nebo Ugra-Karma a Plaintive Scenes (za domácí úkol si dohledejte autory jmenovaných alb). Svým způsobem i ta hudba odpovídá nastavené náladě v black/death metalovém hájemství po roce 2000. Solidní zvuk, našláplé tempo, krvelačně ostrá souhra kytary a bicích i vokálu. Je to taková militantní lahoda, kde bych vypíchl třeba basu (a nejen v tom závěrečném válu).

Blood Of Kingu
Sun In The House Of The Scorpion

2010
Ukrajina
MA

Pro fanoušky: Corpus Christii, Besatt, Cirith Gorgor

Před deseti lety jsem tu věnoval článek Ukrajině, kde jsem se lehce zmínil právě o této nahrávce. Ze stejného roku lze v propastech Echoes dohledat i dobovou recenzi na poslední řadové album kapely. Příběh, proč se kapitola Blood Of Kingu uzavřela, je asi stejný jako u celé řady jiných blackových partiček – členové nemají na starosti jen tu jednu skupinu. V tomto případě se personál prolíná skrze pojmy jako Drudkh, Hate Forest, Precambrian a další a další. V souvislosti s výše uvedenou kapelou navážu na jemné propojení obsahu, a to tím, že i zde je jako osmá a poslední skladba zvolena coververze. Tentokrát ukáčka překroutila k obrazu svému song Gate Of Nanna od Beherit.

Co čekat od kapely, která už svým pojmenováním čerpá textový obsah v Mezopotámii a Babylonských legendách? Možná si vzpomenete na Melechesh, kteří jsou zářným příkladem takového směru. Jenže Blood Of Kingu nezasahují do svých válů folklorními prvky, ale věnují se spíše syrovému ataku, který decimuje. Je to masivní drancování s určitou mystickou noblesou a svéráznou formou kompozice. Výrazný tlak, jak se na správný black metal sluší a patří. Skvělý zvuk a hutná atmosféra, která v jeden moment působí hrozně chaoticky, a přitom technicky promyšleně. Nebojí se ani rozmáchlejších kusů, melodických výpadů a celkově je to vlastně docela pestrý kousek navzdory prvnímu dojmu, který posluchače jednoduše převálcuje. Dejte si do nosu.

Krvavá Práce
Kult krvelačný kosy

2005
ČR
MA

Pro fanoušky: Dark Storm, Desaster, Aura Noir

Jedna z mnoha kapel a projektů, ve kterých figuroval Vlad Blasphemer. Vedle něj tu (mimo další pěvce) za mikrofonem stál Devilish, jehož známe jako někdejšího vokalistu Dark Storm nebo Cult Of Fire. Krvavá Práce je však oproti jmenovaným spolkům více hrubá a hooodně thrashová. Kytarové výjezdy, sólíčka, tempo i trochu vlastně to hlasové frázování je víc thrash. Přesto to všechno nese citelné stopy blackmetalového mouru, kterým je zašpiněn každý kout představených skladeb. Je to jednak takovým zpraseným zvukem, občas i formou riffů a celkové nálady, která toto dílo obepíná. Obecně lze s odstupem času říct, že historický význam nahrávky nemá takových hodnot jako díla ostatních kapel, kde autoři vystupovali, nicméně i tak je to velmi solidní kousek a materiál hodný občasného připomenutí. Nemá totiž žádné ambice a je z desky cítit jen chuť zahrát tento konkrétní bordel, vyvztekat ze sebe patřičnou zlobu a trochu se nad tím i šibalsky ušklíbnout. A to je fajn.

Kostel sv. Mikuláše

Historie, ač sahá poměrně hluboko, je skoupá na nějaké převratné koloběhy dějin, které tímto místem, respektive stavbou, procházely. Uvádí se, že zde původně stával dřevěný kostelík, o kterém v pramenech padá nejstarší zmínka před rokem 1350. Nynější novogotickou podobu kostel dostal někdy v roce 1886. Kolem budovy je hřbitov, kde lze spatřit souhrn několika litinových křížů, které pocházejí z lokálních dobových hutí (funkčních v 19. století). Za zmínku též stojí nejstarší náhrobek někdejšího rychtáře přilehlého Rváčova, kterým byl František Krejčí (zemřel 21. 5. 1849).

Je nutné si lokaci zasadit do širšího perimetru, abychom získali kýžené choutky k návštěvě. Sv. Mikuláš leží východně od usedlosti Svobodné Hamry, kde jednoduše musím vypíchnout hospůdku, o níž se poprvé píše v dobových listinách datovaných rokem 1613. Polívka, buchta i pivo za svitu svíček jistě zachutná nejednomu poutníkovi. Jižně od tohoto místa leží skanzen Veselý Kopec se souborem staveb z devatenáctého a dvacátého století. No a dále již zmiňovaný Rváčov, kde na jisté chalupě bude jistě brzy umístěna pamětní deska připomínající místo pravidelného setkávání redakce Echoes a místní se jistě rádi rozhovoří o tom, kterak je naše přítomnost v obci již součástí folkloru. Bystré oko a chorou mysl jistě zaujme spíše chaloupka, jež se v mapách zove coby „dům oběšených panenek“. Fotografií nepřenositelná atmosféra, ba i slova nedokážu plně vyhledat. Tohle místo se musí jednoduše prožít na vlastní přítomnost. Tak alespoň toto vám přiblíží téma.

Abych však nezůstal nic dlužen tajuplnosti a čertovsky zbarvené povaze článku – považuji za důležité přikvačit s pověstí o stavbě kostela Sv. Mikuláše. Nuže právě zlomyslný čert si nepřál, aby byl kostel dokončen a v noci tajně boural vzniklé prvky. Zoufalí stavitelé se však dočkali pomoci, když jim jisté noci sám sv. Mikuláš přišel na pomoc a dotěrného čerta zahnal. Ten zlostí odkopl kámen, který dodnes leží nedaleko stavby a nese otisk jeho kopyta. Na počest těmto událostem byla budova zasvěcena právě sv. Mikuláši. Z vlastní zkušenosti víme, že kostel kolem sebe nese zvláštní auru a neviditelné síly. Snadno totiž svede poutníky na scestí a způsobí dezorientaci v terénu, kteří se tak po útrpném putování bažinami a houštinami lesního porostu po chvíli ocitnou opět nedaleko zdiva lemujícího tento prastarý kostel. Motání se v kruzích jak u Blair Witch jistě není náhodné.

Fotografie jsem pořídil 18. května 2024.