Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O fenoménu Loudness war jsme toho napsali už hodně a stejně tak jsme se snažili poměrně rozsáhle přiblížit, co je dynamika ve zvuku, proč je dobré mít ji rád a proč nahrávky bez ní považujeme za nešťastné. Neboli kritických a negativních slov jsme vydali už spousty a je načase si přiblížit, že ne vše je špatně a že volání po návratu k dynamickým masterům, ještě před pár lety futuristický sen hrstky nadšenců, nabývá v poslední době stále reálnější podoby. Impulzem k dnešnímu článku byla jedna z posledních prací Dana Swanö, k níž se ale dostaneme níže. Na úvod a pro úplné pochopení dnešního textu doporučujeme vrátit se ještě k článku o dynamice, za jehož zdolání připojujeme odměnu v podobě výborného zvukařského vtípku.

                               Obrázek vypůjčen z webovek www.curioza.com

A teď zpátky na zem. Pokud jde o soudobý přístup k masteringu nahrávek, kromě vžitého standardu ve stylu natlakované produkce s dynamikou kolem 6 dB, který již několik let vládne napříč kytarovými žánry, lze vypozorovat v podstatě další dva, více či méně minoritní přístupy. Ten první je snaha o ještě hlasitější, mohutnější a „more powerful“ zvuk, která ale díky používaným metodám zákonitě vede k neposlouchatelnému zvukovému paskvilu. Poslední deska Torche budiž odstrašujícím příkladem toho, co autor těchto řádek nepovažuje za zvuk. A pak je tu přístup z druhého konce spektra, přístup vyskytující se vzácněji, který upřednostňuje kvalitu před pochybným efektem hlasitosti, porozumění hudbě a nástrojům před pouhou snahou zaujmout, přeřvat konkurenci a prodat. Můžeme se domýšlet, jestli jsou na vině častěji znějící hlasy světové odborné veřejnosti, medializace fenoménu Loudness war či stále hlasitější veřejná diskuze, pravdou ale je, že návrat k dynamickým masterům přestává být vzácností a s nahrávkami hrajícími opět jako hudba se setkáváme stále častěji. Tedy přesněji řečeno se zahraničními nahrávkami.

„Music exists in the spaces between the notes.“   Miles Davis

Jmenovat několik zajímavých příkladů z poslední doby není vůbec těžké a začít by šlo samozřejmě osobností Stevena Wilsona, který je svým citlivým přístupem ke zvuku znám už delší dobu, ať už v Porcupine Tree nebo na svých sólových deskách (poslední „Hand. Cannot. Erase.“ má v CD edici skvostnou dynamiku 11 dB). Za vše pak hovoří (sice) neproměněná nominace jeho dalšího projektu Storm Corrosion na britskou Grammy v kategorii „Best surround sound album“ či naopak proměněná nominace aktuální sólovky v rámci letošních cen Dynamic Range Day Awards. Opomenout nelze ani Wilsonův vliv na své okolí, protože právě pod jeho dohledem došlo k zvukovému prozření u Opeth, jejichž poslední dvě alba se směle, a s ohledem na dění v současné scéně i poměrně odvážně, vrací k dynamicky ošetřeným masterům. Podobným přístupem se pyšní i sólové desky Gavina Harrisona, bubeníka nejen Porcupine Tree, jehož aktuální, velkým jazzem načichlou desku očekáváme s nemalým napětím, ale třeba i velmi slušně ošetřená sólovka Stevena Rotheryho, o které jsme psali před pár dny. A samozřejmě by šlo pokračovat.

Velmi zajímavou a svým způsobem ojedinělou potravu k přemýšlení vydal nedávno výše zmíněný Dan Swanö v rámci projektu Witherscape; konkrétně jde o poslední EP „The New Tomorrow“ z prosince loňského roku. Pětice skladeb byla nahrána, smíchána i masterována ve studiu Unisound ve vlastní režii autora, a to ve dvou variantách - běžné a pak v tzv. „vinyl mix“. Rozdíl mezi nimi je právě ve zvukové dynamice, která se u standardního masteru pohybuje mezi 6 až 7 dB, ale u masteru „vinyl mix“ mezi 12 až 13 dB, což je na metalovou hudbu ojedinělý výsledek. To zásadní na tom všem ale je, že CD edice této nahrávky obsahuje oba tyto mastery vedle sebe (tedy 2x pět skladeb) a posluchačům se tak nabízí zcela unikátní možnost srovnání dynamické a komprimované hudby na jednom disku. A to tu ještě nebylo!

Určitě stojí ještě za zmínku, že název „vinyl mix“ může působit lehce zavádějícím dojmem, protože takto dynamicky řešený master je samozřejmě vhodný jak pro gramodesku, tak pro jakýkoliv jiný nosič. Nicméně Swanö k tomu dodává: „Pojmenování vinyl mix je proto, že jde o master využívaný při řezání matrice pro vinyly. Stejně tak by se to mohlo jmenovat HD mix nebo Full Dynamics mix, ale tenhle speciální master jsem začal dělat pro výrobu gramodesek a tak u toho jména zůstalo.“ Ať už je ale název jakýkoliv, důležitý je výsledek a skutečnost, že zvukařů navracejících se k hudbě s plnou dynamikou, která byla běžná ještě v 80. letech a na začátku let 90., přibývá. Opětovně lze použít slova Dana Swanö, kterými popisuje práci zvukaře na začátku své kariéry: „Celé to bylo o závěrečném poslechu alba a posouzení toho, jak zní, jestli je prostě dotažené (v orig. ‚de clouded‘ - pozn. aut.). A nikdy nepadlo slovo o hlasitosti, album bylo prostě hlasité tak, jak bylo ... end of story. Ale povědomí o tom mezi lidmi roste a tu změnu skutečně cítím.“

Jestli se někdy dočkáme úplného návratu k dynamicky řešeným hudebním masterům, je otázkou s odpovědí spíše zápornou, ale jistou změnu dříve jednoznačného trendu lze v poslední době vypozorovat poměrně snadno. Ve světě se začínají ve větší míře objevovat nahrávky, jejichž autoři a zvukoví inženýři upřednostňují kvalitu nad ve svém důsledku zoufalou snahou být prostě víc nahlas za cenu zničení vlastního díla. Třeba dojde i na slova Ondřeje Ježka, který v rozhovoru pro náš web uvažoval nad možnou cestou různých edic pro různě náročné posluchače, kteří budou mít sami možnost si rozhodnout, co a v jaké kvalitě chtějí poslouchat. Ať už bude vývoj jakýkoliv, budeme u toho.