Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Ozvěnový čtyřlístek Creative Eclipse PR 8

Ozvěnový čtyřlístek Creative Eclipse PR 8

Jirka D.19.11.2019
Dnešní čtyřlístek není ani tak o žánrech a kapelách, které by stály mimo náš záběr, ale když slyšíte asi sto padesátou post-rockovou desku, přepadne nás pocit jisté beznaděje a marně hledáte síly na souvislý text bez slov stojících mimo pravidla spisovné češtiny. Ano, dnešní kapely jsou post-rockové, některé zcela tradičně, jiné na to jdou trochu po svém a je to jejich velké štěstí.

// Action & Tension & Space - Explosive Meditations

Action & Tension & Spaceinstrumental post-rock / experimental

říjen 2019

Kapitän Platte

3 skladby, 40 minut

facebook // soundcloud // bandcamp

 

O této norské kapele jsme na Echoes už psali, a to konkrétně o albu Skåredalen Funhouse (ZDE), které je aktuálně rok staré mladé. Pro základní info o souboru, a především o nástrojovém obsazení odkazuju na text recenze, kde se vše podstatné dozvíte a možná tak líp pochopíte tuhle novou desku. Ta vznikla během dvou dnů na norském ostrově Karmøy a v zaslaných promo materiálech se k tomu navíc dočtete, jaké bylo počasí, kolik toho napršelo a jak to samozřejmě mělo zásadní dopad na unikátnost nahrávky. (Je docela zajímavé sledovat, jak se často, když muzika nic zásadního nepřináší, odvádí pozornost k úplně podřadným věcem. Níže v textu o Törzs je to úplně stejné).

 

Explosive Meditations je mnohem víc improvizační než promyšlená deska, což má svůj půvab a samozřejmě i svoje limity. V tomhle případě berte žánrové zařazení do instrumentálního post-rocku jako možnou pomůcku a pouze přibližné určení směru, protože ATC jsou mnohem víc volnomyšlenkářská kapela, která se v tomto ohledu blíží současnému jazzu víc než klasickým poučkám o post-rocku. Za mě to není vůbec špatně, protože klasických kopírek jsou davy, kdežto odvážných experimentátorů jen pár.

 

Tři skladby na ploše čtyřiceti minut jsou dlouhý čas a ten není zdaleka naplněn tradicemi a zažitými zvyky. Žádná klasická stavba kompozic, žádná jednoduchá pravidla, žádné snadné poučky a snadné odmítnutí. ATC si jedou svůj svět, který vám v mnohém připomene Pink Floyd v psychedelickém období, někde kolem desek Ummagumma a Soucerful of Secret, a možná také něco dalšího. A možná taky nic. Poslech není snadný a není vděčný, ale když o tom tak přemýšlím, stojí za to. Jednou, dvakrát, s ručením omezeným.

 

 


 

// Electric Litany - Under A Common Sky

Electric Litanypost-rock / synth pop

listopad 2019

Apollon Records

9 skladeb, 40 minut

facebook // homepage / discogs

 

Electric Litany patří z dnešního čtyřlístku ke zkušenějším kapelám a jejich aktuální deska Under A Common Sky je už jejich třetí. Předchozí nahrávky vyšly v letech 2014 a 2010 a je docela zřejmé, že s vydáváním nového materiálu tahle kapela nespěchá. Slušelo by se ještě napsat, že EL jsou čtyřčlenná formace z Londýna a že jejich verze post-rocku je z dnešní čtveřice asi nejmíň post-rocková. Což je úplně jedno, jsou to jen slova a strefovat se přesně do žánrových pravidel je stejně dobré jen pro ty, co si nevědí rady sami se sebou.

 

Muzika téhle kapely nezapře silný dotek elektroniky a dejme tomu synth popu, stejně tak místy až cinematickou rozmáchlost a snahu vykreslovat široká rocková prostranství. V kontrastu s tím se v mnoha pasážích kapela stahuje sama do sebe, působí intimně a procítěně a snaží se hrát na posluchačovy emoce. Ostatně tematicky, pokud jsem to celé pochopil dobře, se deska věnuje nejen přírodním scenériím, ale i lidem, humanitární krizi a skladby nazvané jako Sealight, Under A Common Sky (Refugee), England a podobně mi snad dávají za pravdu.

 

Naproti ušlechtilým záměrům se ale nedokážu zbavit pocitu jistého patosu a přeslazenosti, která z desky během poslechu odkapává v různé intenzitě a velikosti kapek. Tempo je úměrně tomu pomalé, klávesy hlaďoučké a produkce načančaná jak cukrová vata a je to přesně ten důvod, proč našince docela brzo začne pálit žáha. Můj šálek anglického čaje to rozhodně není.

 

 


 

// Noorvik - Omission

Noorvikinstrumental post-rock

říjen 2019

Tonzonen Records

4 skladby, 35 minut

facebook // bandcamp

 

Noorvik je jméno jednoho města na Aljašce a taky jedné kapely z Německa, která hraje od roku 2016 a aktuálně vydala svou druhou desku. Ta první se jmenovala stejně jako kapela a podle slov, co si lze přečíst na síti a na všech možných profilech, lze vydedukovat, že zní úplně stejně jako ta aktuální. Ono taky co vymýšlet v mantinelech instrumentálního post-rocku, kdy se sice rozhodnete naplno využít hranice stylu, když všechno myslitelné už udělali jiní před vámi?!

 

Tahle parta má jednu velkou kliku v tom, že jsou čtyři a mají dvě kytary, takže jejich zvuk je plnotučnější a kytary se skutečně snaží jet si každá vlastní cestu. Tím rozhodně netvrdím, že mají vyhráno, ale potenciál tam je a kapela se sem tam snaží jej naplnit. Sice ničím objevným, pouze standardním řemeslem, které si představíte, když se řekne jméno žánru, a které za pár let bude dávat dohromady umělá inteligence během polední pauzy. Tak neinvenční to je.

 

Omission je jako deska v podstatě v pořádku, pro méně vyposlouchaného fanouška může představovat docela příjemný poslech, ale pro zorientovaného jedince bude rutinním příběhem bez překvapení a jediné silné zápletky, u které by povolil pásek své citové výbavy a trochu se rozněžnil. Nene, ledovec na obálce nedojme, ani když taje, možná proto, že vypadá jak hromádka koksu. Omission je příliš tradiční a příliš obyčejné album, než aby jakýmkoliv způsobem zaujalo.

 

 


 

// Törzs - Tükör

Törzsinstrumental post-rock

listopad 2019

vlastní vydání

6 skladeb, 41 minuta

facebook // bandcamp

 

Podle názvu kapely i desky snad nebude tak velké překvapení, že Törzs jsou z Maďarska a konkrétně z Budapešti. Doplním k tomu tu věc, že jde o trio hrající čistě instrumentální post-rock a aby to neznělo tak nezajímavě a otřepaně, nahráli svou aktuální desku v jeskyni jménem Baradla, která se nachází v maďarském národním parku a jeskynním systému zvaném Aggteleki cseppkőbarlang. Zní to možná zajímavě, ale bohužel je to jediná zajímavost, kterou tahle deska přináší. Všechno ostatní je tradiční, všední a jen těžko to obstojí v konkurenci žánrových soudruhů.

 

Psal jsem to už mockrát a napíšu to klidně ještě jednou - instrumentální post-rock je naprosto vyčerpaný žánr a přijít s něčím novým a svěžím je téměř nemožný úkol. Mistři svého řemesla (a jména si klidně dosaďte podle libosti ... Mono, Russian Circles, Explosions In The Sky,...) dokážou posunovat žánr v rámci malých krůčků a žádné revoluce vymyslet nelze. Všechno ostatní byly, jsou a budou napodobeniny, které občas dosáhnou na slušný standard, ale většinou zní všechny naprosto stejně, neidentifikovatelně a bohužel v mnoha případech nudně.

 

No a nějak tak lze pohlížet na Törzs. Jejich desku jsem poslouchal při pročítání kolegova reportu z Mayhem a vlastně jsem si nevšiml, že něco hraje. Jeskynní potenciál naprosto nezasáhl do hudební stránky, která je předvídatelně snadná a naprosto nekonfliktní. Pokud třeba od post-rocku čekáte rozevřená křídla mezi lehkou kytarovkou a vygradovanými pasážemi, budete naprosto zklamaní z unifikovaného a nedynamického soundu téhle desky. Ta prostě plyne, kytara lehce čeří hladinu a jediná odezva na ni je pocit ospalosti. Nemám nic proti, svoje fanoušky si tahle kapela asi najde, ale máte v rockové muzice rádi trochu adrenalinu, tady ho nenajdete.

 

 


 

Nahrávky byly redakci poskytnuty hudební agenturou Creative Eclipse PR.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky