Článek: Redaktorské ozvěny

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Redaktorské ozvěny - květen 2018

Sarapis2.6.2018

Předčasné léto láká a vyhání spíše na plochy restauračních objektů a zahrádek než do vyhřátých poslechových místností a laboratoří, přesto zachováváme chladné hlavy a nadále sledujeme dění na hudebních scénách, které jsou nám blízké. Také muzikanti se potí a bude hůř, neb festivalová sezóna je za dveřmi a slunce je nejen v duši, ale svítí i do obličejů a rozpouští warpainty. Nakonec se stejně zase všichni sejdeme u piva a určitě tam bude sedět Bhut, protože z jeho okénka se už stalo okno a nejede v tom sám. Hudba ale vede...aspoň prozatím. Přejeme pohodový červen!

// Jirka D.

Thy Catafalque - Geometria (2018) ochutnávka

Ať už se na novou Tamásovu desku dívám jakkoliv, jedno jí upřít nedokážu ani náhodou - je zcela jasně identifikovatelná. Thy Catafalque si za ty roky vytvořili zcela rozpoznatelný a troufám si tvrdit s nikým nezaměnitelný zvuk a už to samo o sobě je devíza jako hrom. V případě Geometria je tu navíc i kopec výborné muziky, třeba hned úvodní skladba mě rozloží při každém dalším poslechu. Tamásův smysl pro výběr hostů, nástrojů, pro kombinaci tvrdých a proti tomu zpěvných, melodických pasáží, a vůbec pro seskládaní toho všeho dohromady je obdivuhodný. Geometrii si užívám, bylo tomu tak ve škole, je tomu tak i tento měsíc. Numero uno!

Jested - Sountrack 0 (2018) ochutnávka

Nula jako označení "Start" prvního pole filmového pásu k filmu, který dosud neexistuje. Soundtrack k noční městské každodennosti i cestování postindustriální krajinou. To cituju promo řeči, které můžete dohledat k debutní nahrávce Tomáše Severy, o kterém jsem předtím nikdy neslyšel. Desku, pravda, jsem párkrát protočil a jistou lehkou podmanivost jí klidně přiznám, i když nic nového pod sluncem na ní není a občas působí trochu obyčejně. Nic proti, pro poslech na pohodu … proč ne.

Gazpacho - Soyuz (2018) ochutnávka

U novinky Gazpacho zatím trochu váhám, protože z poslechové letargie mě sem tam vytrhne nějaký zajímavý moment, ale pořád mám tak nějak dojem, že se tak děje docela zřídka. Gazpacho respekuju jako jako šikovnou kapelu, ale jakoby s deskou Soyuz přišla i cosi jako únava.

The Afghan Whigs - In Spades (2017) ochutnávka naše recenze

Poslední deska The Afghan Whigs potřebovala trochu času a taky lehkou útratu, což obojí, když se spojilo, zafungovalo teprve na 100 %. A možná ještě víc. Melancholie In Spades je neuvěřitelně nakažlivá a člověk nemusí být zrovna mistr empatie, aby jí se vším všudy podlehl. Od prvotní obezřetnosti se to celé posunulo k nadšení a především skvělému hudebnímu zážitku.

Swans - The Great Annihilator (1995) ochutnávka

Swans jsou nevyčerpatelnou studnicí poznání a vracet se k nim obohacuje rozhled a krade mraky času současně. Ve výsledku to znamená, že všechno trvá dlouho a vyšetřit prostor pro každý další krok je událost sama o sobě. Nicméně The Great Annihilator je pro mě známou deskou, ale po nějakém čase dostala zase příležitost, které se chopila s velkým zápalem. Ostatně já taky.

// Victimer

Thy Catafalque - Geometria (2018) ochutnávka

Tamás Kátai je člověk, který má svůj osobitý styl a je v podstatě jedno, jestli mluvíme o Thy Catafalque, nebo jednom z jeho dalších projektů. Novinka Geometria vypadá opět silně (i minulá placka Meta byla skvělá), pocit vyčichlosti se nedostavuje a je to vlastně jen o definitivním prokouknutí charakteru alba a jak hluboce k němu přilnu. Během června vyjde recenze, takže by mělo co nejdřív jasno. Thy Catafalque mohu směle zařadit mezi projekty, ke kterým mám opravdu vroucí vztah a mistra Kátaie označit jako člověka, který mi imponuje a na kterého je dobré nahlížet jako na skladatele, jakých kolem moc není. Zvláštní kategorie, možná rovnou na metál :)

Ihsahn - Ámr (2018) ochutnávka naše recenze

Mně poloha novinky vyhovuje. Ámr v sobě nese hodně rozličných prvků, je otevřená experimentům, stejně jako typickým prvkům i trochu nudným opakováním. Přesto mám pocit, že vítězí snaha být jinde, než dříve. Slzet štěstím z novinky asi nebudu, ale jsem spokojen. Ihsahna pořád beru jako pana vedoucího severského prog metalu, jako císařpána, který se bude muset ještě hodně ponížit, aby mě naštval. Ámr je v mých očích deska, která se znovu povedla, má v sobě zvláštní kouzlo, které se teprve snažím uchopit. Za pár měsíců budu schopen vědět, co nevím teď - jaká je doopravdy a jak dalece jsme spolu došli a byli schopni komunikovat. Zatím dobrý.

Grayceon - IV (2018) ochutnávka

Záliba ve spolcích jako Giant Squid (stará recenze) a nově také Squalus (nová recenze) logicky směřuje i na práh domu, kde přebývají zvláštní doomaři Grayceon. Jak praví její název,venku je sotva pár dní čtvrtá deska a já jsem naladěn na podobnou vlnu, což mi nečiní a nikdy nečinilo problém. Doomcore, prog prvky, ženský vokál, cello a trocha té špíny z trenek. K výše uvedeným jménům by se hodilo přihodit ještě Subrosa nebo Kayo Dot… Kdo má rád, své si najde. Já mám rád, své si nacházím.

Alice In Chains - Black Gives Way To Blue (2009) ochutnávka naše recenze

Trochu se mi zastesklo, tak jsem oprašoval. Alice In Chains můžu v jakékoliv podobě, i když jsem se přistihl, že v nové sestavě mi jdou pod kůži ještě víc, než tomu bylo dříve. Poslední dvě alba točím nejčastěji, i když k tomu poslednímu jsem trochu kritičtější. Tolik to na něm nežije, je sterilnější. Což není problém Black Gives Way to Blue, které na mě působí zcela opačně a kde si vychutnávám sakum prdum všechno.

// Jirka D.: Výborná věc, jeden z nejlepších "návratů na scénu", jaký jsem kdy slyšel!

Triumph, Genus - Hladiny plynoucích, žádný zítřek není do vás mým tokem promítnut (EP) (2017) ochutnávka

Jaký to krásný a v barvě živočišného uhlí vyvedený black metal mých oblíbených domácích protagonistů Triumph, Genus. Jaká to živočišnost sama a jaká to syrová špína ve dvou skladbách nihilistického charakteru, jaká to pak opětovaná radost na straně posluchačově. Je to tak, uctívám temné vizionáře Inferno, nedám však dopustit ani na libové špinavství Triumph, Genus. To je přesně ten typ black metalu, který já tuze rád. Pravá, nefalšovaná včelí óda na lesík a nehezká dobrodružství v něm ukrytá. A české texty. A dlouhé názvy skladeb. Ach.

Amorphis - Queen Of Time (2018) ochutnávka

Co je psáno, to je dáno. Garmfrost (recenzi čekejte v pondělí) poukazuje na fakt, že minimálně dvě poslední alba Amorphis zase hodně baví a já s tím beze zbytku souhlasím. Kapela je znovu polita živou vodou, odmítá se utápět ve fádních postupech sebe sama, ale nabízí ty energické a plné entusiasmu. Amorphis neumřeli na to, že už nemají čím překvapit, ale nespoutaně chrlí jednu lepší písničku než druhou ve svém typickém stylu. Jsou v maximální pohodě, to se pozná. Uslyšíme znovu hodně growlu, uslyšíme saxík jak na Tuonele, orientální motivy, bez kterých by to šlo jen sotva, uslyšíme i víc dramatičnosti a symfo prvků, ale tady je to úplně v pořádku, nic se nepřehání… A uslyšíme hlavně radost, která z kapely přímo tryská. Výborně!

Voices - Frightened (2018) ochutnávka

Voices jsou moje krevní skupina. Zamiloval jsem si London, s Frightened to v začátcích nevypadá jinak. Aby mne však pohltila atmosféra desky a já ji mohl dokonale chápat, na to bude ještě potřeba více poslechů, soukromí a večerního klidu. Za tento typ kapel díky nastotisíckrát, je to ten pravý styl, který mi koluje krví. Vždycky se nakonec sejdeme v jednom bodě a o to je pak snazší si vše pobrat a vyhodnotit. Akercocke jsou víc rozpoznatelní a jejich rukopis léty vybarvený, Voices jsou zase namočení v podzemní psychedelii a je to s nimi víc o objevování… ale s jasným koncem :) Potěšení je na mé straně. Já momentálně slyším Frightened jako svěží prog muziku, která není svázaná extrémem, lehce se dotkne Virus, možná i Tool nebo Katatonie (Manipulator), aby ponoukla nějaké to přirovnání a ve skutečnosti si jela svoje tak jak potřebuje. Závislost roste.

Dále jsem ve svých primitivních zařízeních začal protáčet nové album domácích Drom a odolat nešlo ani melodickým blackošům Uada, kteří před pár dny nachystali vydání novinky Cult Of A Dying Sun. Drom jsou šikovní (víme) a vypadá, že znovu najdeme společnou řeč. U Uada je to o odstranění původní monotónnosti, která k nim patří a možná, že společně objevíme něco, co bude stát za to. Vracel jsem se k Gary Numanovi, k Silent Stream Of Godless Elegy a zkusil jsem novinku našich, v depresích se brodících doomařů Self-Hatred. Na rozjímání Gazpacho musí být spešl nálada, která se jaksi nedostavila, tudíž odloženo na neurčito a spíš jsem se věnoval věcem, které více šlapou. Namátkou staré Vanesse, ještě starším Laibach a naopak zcela novým Kekal (recenze). A Forgotten Silence, samozřejmě. Kras je album hodné hlubšího průzkumu, stejně jako labyrinty nekonečných chodeb na jeho území.

// Bhut

Grave Upheaval - Untitled (2018) ochutnávka

Chtěl jsem psát recenzi, později i nedělní poslech, ale nakonec zůstanu “jen” u zmínky na tomto místě. To proto, že jednoduše nedokážu popsat obsáhlejším způsobem děj této nahrávky. Větší morbidnost už jen těžko vypátráte. Vrchol opravdu zlé a choré muziky. Jestli je něco záhrobně hnusného, pak to jsou death/blackové tóny kapely Grave Upheaval. Obrovská síla, která mě baví a zároveň neskutečně vysiluje. Po poslechu vždycky jen mlčím a nechápu, proč jsem ještě nikoho nezabil…

Jute Gyte & Spectral Lore - Helian (2018) ochutnávka

Splitko kapel, které ve svém žánru znamenají synonymum pro podivnost. Znáte je? O Jute Gyte vždycky, když něco vyjde, chci sepsat nějakou recenzi. Jenže než to stihnu naposlouchat, vstřebat a snad i pochopit - je tu album nové. Nejinak tomu je i nyní, kdy se dostávám k sepsání, byť pár řádků o tomhle splitku a na M.A. už na mě baflo další řadové album. To je šílenost, fakt. Spectral Lore se zase u mě zapsali jako velmi originální a atypicky znějící banda, která potěšila zejména svojí deskou III. Dnes tyhle dvě veličiny ukovaly po jedné skladbě se stopáží dvaceti minut. Dát to na jeden zátah je zkouška psychické vyrovnanosti. Zatímco Jute Gyte (jako vždy) září veselou vyšinutostí a odzbrojujícím citem pro disharmonické melodie, tak Spectral Lore se noří do hlubin chaosu a křešou z něj divotvorné úkazy. Nahrávka pro všechny, kterým běžné vyznění hudebních rovin nestačí.

Scorpions - Crazy World (1990) ochutnávka

Sarapis pochopí… Zkuste na chvíli hodit za hlavu všechny předsudky, které ve vás heavy metal vyvolává. Zkuste se oprostit od již přejedeného cajdáku Wind Of Changes a oddejte si tvrdé melodice. Já heavy metal měl vždycky rád, protože jsem na něm vyrostl. O to víc pak vypichuji desky, které pro mě něco znamenaly. Jednou z nich je Crazy World, kterou jsem točil z tátovi kazety, kterou měl od známých z Německa. Dodnes tam slyším ten “nežádoucí” šum kazetové kopie, včetně tlumeného záznamu pouštění gramofonové desky, ze které byla kopie pořízena. Ale nejde ani o nostalgie, jako spíš o pevně našlapané album silnými hity jako Don’t Believe Her, Tease Me Please Me, Kicks After Six, Money And Fame a další. ...jo a zmíněný vítr změn rád přepínám…

// Victimer: Jaká to milá náhoda. Kdo dá na hity a nepozná skutečnou povahu desky, jako by nebyl :) Jedna z mých prvních nahrávek vůbec, skvělá do vozu na delší cesty a klidné vědomí, že Scorpions neurazí, ale umí.

// Sarapis: Samozřejmě, že chápu! Však jsem taky po srazu desku dvakrát protočil. Je pro mě těžké se odpoutat od osobního vztahu k desce, která patří mezi mé "prvničky", a nahlížet na ni jako na kus hard rockového masa v kontextu žánru. Ale je nad slunce jasné, že Mlaus Keine a spol. trefili hřebíček jako profesionální tesaři a že máme album rádi ještě o trochu víc, to je nadstavba k nezaplacení.

Theatre Of Tragedy - Musique (2000) ochutnávka

Otočení kormidlem a nečekaná změna směru téhle kapely nastala právě zde. Více elektroniky, více groovy riffů, více veselých a vzletných melodií - taková je Musique. V nastoleném řádu se ještě pokračovalo na další báječné desce Assembly. Tahle deska není kdovíjak světoborná a úchvatná, ale má své kouzlo a vždycky mě baví a vlastně i překvapuje tím, jak snadná je. Nevím, jak kdo máte rádi ženské zpěvy, ale já ten z hrdla Liv Kristine měl vždycky ve velké oblibě. Je charakteristicky jemný a přitom náležitě úderný. Ostatně to lze říci i o celé kapele (do roku 2002, pak už mě to neba). Zkrátka tahle deska je fajn a baví mě a vždycky zvedne náladu.

// Victimer: Jaká to milá náhoda podruhé. Musique je bezvadnej kraftwerko-metal :) Už na Aegis se Theatre Of Tragedy odmítali píchat ve stínu růží a dali se víc na gotiku, tady se úplně vyblajzli na krásko-zvířecí metal a začali hrát elektroniku po svém. V jistém smyslu úsměvné, jak jim to úplně nevěřím, ale Musique je deska, kterou mám fakt rád, ačkoli Raymond zpívat nikdy neuměl...

Pivní okno

V časopise Pivo, Beer & Ale jsem se dočetl o navrácení pivovarnictví do míst, které jím bylo kdysi okrášleno. Psalo se o Znojmě a Jarošově a právě do Znojma vedly mé kroky. Vedle klasického turistického putování městem jsem zde hodlal svlažit hrdlo v několika pěkných nálevnách. Tou první se stala Hozpoda, čili pivovarská restaurace. Ta sice neleží přímo v areálu pivovaru, ale o tom to vůbec není. Na pohled pěkné prostředí s čistým charakterem, velkorysou letní zahrádkou a celkově vstřícným vzezřením. V nápojovém lístku byly popisovány všechny druhy piv, které zdejší pivovar vaří, jenže dostupná jsou jen některá. Toho času vlastně šlo jen o dva druhy, což z nějakých deseti produktů je razantní seškrtání. Vlastně šlo o klasiku: světlá 11 a světlá 12. Abych byl upřímný, nijak zvlášť ohromen jsem nebyl. Nemůžu říct, že by piva měla nějaké vady, ale prostě jsem očekával trochu výraznější zážitek. Chybělo mi plnější tělo, trošku více chlebnatosti. Ani z té kuchyně jsem nebyl nijak u vytržení, ze servírované svíčkové jsem byl trošku zklamaný, jelikož omáčka nebyla úplně to pravé svíčkové. Na druhou stranu nálepku “nikdy víc” tohle zařízení rozhodně nemá. Možná jsem byl pln až příliš velkého očekávání a výsledek nedoběhl do mety, o níž jsem snil. Každopádně musím uznat, jak příjemně působí město, které je protkané tímto pivovarem a stojí si za ním, jako za jednou z důležitých věcí, které dokáže světu nabídnout. Vedle pivovaru a restaurace samotné je tu totiž oficiální tzv. Teraza u jedné z nejvýznamnějších znojemských památek (rotunda Sv. Kateřiny). Pravda, čepují zde do kelímku, ale ten efekt je celkem fajn. Navíc v kterém informačním centru konkrétního města najdete vedle pohledů a turistických rekvizit i místní pivo? Tady má Znojemský pivovar velké plus.

Ve Znojmě ještě chvíli zůstanu a zmíním ještě dva podniky. Hned kousek nad Hozpodou byla příjemná pivnice Maxwilliam, kde se čepoval Maxmilian. Produkt Kroměřížského pivovaru. Zde jsem byl opravdu spokojený, neboť zdejší APA stylově nazvané jako Skrytý Satyr měla všechny náležitosti, které jsem v tu chvíli žádal. Sedělo by se tu hezky a celkem i dlouho, ale k návštěvě zval ještě jeden podnik…

Pivovar U Šneka svým venkovním vzezřením v ošuntělém domě nepůsobí nijak zvlášť lákavě. Ale přesto vás jakási nutkavost táhne do jeho útrob. Bylo zde pěkně plno, vlastně tu byl jediný volný stůl, což na vině má i sportovní utkání, které kmitalo na místní obrazovce (už vážně netuším, co to bylo za zápas). Chutnáno bylo vše, co bylo momentálně z domácí produkce na čepu. Takže vypíchnout můžu akorátní dobře pitelnou desítku a svěží Snail Ale. Spokojenosti nahrávala i příjemná obsluha, což je vždycky velké plus.

V tomto kraji jsem ještě okusil pivovar Krum v Moravském Krumlově, což je město trochu ospalé, unavené a bohužel i lehce omšelé. Přesto tam ten potenciál cítím, neboť zdejší zámek je pěknou dominantou, stejně jako kaple Sv. Floriána. Ale jestli jsem byl z něčeho totálně unešenej tak, to byl právě pivovar Krum. Vůbec nejde o to, že je to nějaký hotel Rokiten, který působí vznešeně a především nově. Jde o to, jak příjemně ono prostředí působí. Jednoduché barvy, základní materiály a žádné vylomeniny a zdobící hovadinky. Jen tu obrazovku kousek od výčepu bych vynechal, byť na ní běží smyčka fotografií budovy od rekonstrukce po současnost, včetně široké nabídky využití tohoto hotelu. Absolutním orgasmem byla místní kuchyně, jejíž jídlo jsem si užíval velmi intenzivně. Pivo na velmi slušné úrovni, styl servírování a hodně sympatická obsluha jakbysmet. Prostě tohle byl malý kousek ráje v té naší republice. Fakt paráda.

Mohl bych tu ještě zmínit, že jsem u hradu Hardegg ochutnal světlý Hubertus Bräu, ve Vranově nad Dyjí pak hasičský polotmavý Tesák z Bítova a čepovanou mystifikaci Hostan (všichni víme, že už Hostan není Hostanem anóbrž Starobrnem a v důsledku tak Heinekenem). Ano, o tom všem bych tu mohl ještě psát, ale zaměřme se na návštěvy ryze pivovarské.

Takže další zastávka byl klášter Želiv. Rozsáhlý areál jemuž dominuje kostel Narození Panny Marie, za jehož architekturou nestojí nikdo menší než sám mistr Santini. Ale zpět ke sklenici. V rozsáhlé restauraci zrovna doznívalo jakési fráternické setkání a všichni ti představení vypadali skutečně jako velmi kajícní a pokání schopní muži, co vskutku žijí střídmě a pokorně. Jinými slovy jsou vybraní jedinci tlustí a vyžraní, že mají problém zdolat i těch pár schůdků, co v pivovaře jsou. Ale neházejme tyto hodnostáře do jednoho čertovského pytle, však ani já neoplývám atletickou postavou a můj pivní bachor už mi taky v ledačems překáží. Sranda musí být. Takže zpátky k té sklenici, že… 12°Haštal světlá i 14° Falco tmavá byla fajn piva s jasnou chutí, pěknou barvou, příjemnou vůní, zkrátka milé záležitosti, které by člověk dokázal pít i po delší čas. Godšalk 12°Abbye Ale bylo ozvláštňující pivo, které mi úplně k srdci nepřirostlo, ale nemohu mu upřít jistou zajímavost a zvláštní charakter. Mít vícero času, určitě bych jej podrobil většímu zkoumání. Degustaci jsem završil pšenicí - Jeroným 12° která byla ozdobena, tuším pomerančem, což je jev, který upřímně nemusím a vlastně ani ty pšenice nejsou stylem, který bych vehementně vyhledával. Takže důvod, proč jsem si toto průměrně si stojící pivo dal, bylo natáhnutí doby, kterou zde strávím. To kvůli sličné obsluze, kterou zastávalo několikero hezkých slečen, kde jsem mohl oči nechat na té ponejvíce se zdržující blondýnce za barem, která měla parametry, které ctím. Paní Bhutová si toho byla vědoma a co chvíli měla oči v sloup a popoháněla mě ku rychlejšímu dopití, že už musíme jet. Závěrem snad doplním, že kuchyně je tu slušná, takže není důvod k tomu, proč se do těchto míst nevrátit.

Ještě ani nedozněla kocovina z redakčního srazu (vypité sudy Kašperk 10°z Kašperskohorského pivovaru a Modrá hvězda 12° z Dobřanského pivovaru) a nedělní odpoledne jsem s paní Bhutovou okrášlil návštěvou minipivovaru Energon alias Baštýř aka Nový rybník. Zdejší prostředí působí náležitě pohodově, klidně a vskutku uklidňujícím dojmem. Spokojenost pak panovala i na talíři a rovněž ve skle. Nabídka světlá 10°, světlá 12°a polotmavá 11°je akorátní a plně vyhovující. Kvalita je příznivá a slušná. Nebylo nač si stěžovat, prostě velmi pěkné místo s dobrým zázemím včetně lahodných nápojů.

// Victimer: Já si pořídil cyklodres Beskydského pivovárku, kde pruhy na rukávech značí velké mistrovství cyklisty i velkou kvalitu moku. Nadřazeně kynu prostému venkovskému lidu a vyjíždím ty nejtěžší kopce, neboť pravá síla v nohou s emblémem ostravické nálevny protnuta jest. Jakmile dres oblečeš, již nejsi slabým, odevzdaným jezdcem, ale králem silnic. Vyjíždím často, vyjíždím rád. Hlavně do Jeseníků, tak doufám, že se nikdo neurazí a nedá mi do držky :)

// Sarapis: Kromě výborného srazovského výběru (zmiňovaný Kašperk a Modrá hvězda) mně za uplynulý měsíc zaujal žatecký Plavčík, což je prý desítka, ale svým řízem a sytou chutí mě připomněl spíš něco bohatějšího na volty. Internet ze mě dělá chytráka, takže už vím, že je to za studena chmelená bašta s netradičními odrůdami chmele. Doporučuju k letnímu osvěžení, od vybledlých desítek běžné produkce to je na míle daleko.

// Garmfrost

Amorphis - Queen Of Time (2018) ochutnávka

Jsem nervózní z toho, že se mi nové album Amorphis tolik líbí, že ho nemůžu přestat poslouchat. Byl jsem zvyklý, že jsem s každou deskou měl potíž a až po čase si ji oblíbil. Čekám zvrat, anebo se letos fakt urodilo.

Grave Upheaval - Untitled (2018) ochutnávka

Nová “deska” hnilobných Grave Upheaval je záhrobní marast lepící se na vás stín uprostřed rozbahněného hřbitova. Při poslechu vám naskočí horečka a vy máte pocit, že se měníte v plivanec v záchodě.

Reverorum ib Malacht - Im Ra Distare Summum Soveris Seris Vas Innoble (2018) ochutnávka

Nová sbírka žalmů Reverorum ib Malacht je nebývale bestiální. Místy až EBM nářez cupuje hříšníky v očistci. Démoni vřeštící více než andělská kohorta… Tolik z pocitů a dojmů z novinky. Ta je opravdu povedená. Čekal bych únavu z neustálého vydávání dalších a dalších nahrávek, ale ta letošní vyvrací jakýkoliv podobný pocit. Ubylo ambientních ploch, na řadu přišly kruté výplachy, skřeky a vskutku hororová atmosféra. Z takových katolíků by obyčejný křesťánek strachy nespal.

Ihsahn - Ámr (2018) ochutnávka naše recenze

Ihsahn opět diktuje! Ještě jsem se pořádně nerozkoukal, co všechno Ámr nabízí, ale jedno je jisté - zase se to dobře poslouchá. Měl-li jsem dřív výhrady k některým jeho počinům, zde zatím neslyším nic, co by mi vadilo. Zaslechl jsem nářky (jako vždy), že jsou Ihsahnovy nahrávky odlištěné, profesorské… dokonce i slabé… Nevím, já slyším drásavě osobní emoce z každého tónu. Novinka je stylově rozptýlená. Je progresivně rocková, je i blackově načichlá… Ale pojítkem budiž typický rukopis nestárnoucího génia a jeho fantastický vokál.

Forgotten Silence - Kras (2018) ochutnávka naše recenze

Užívám a prožívám si Kras plnými doušky. Jsem prodchnut uzavřenou náladou, která se jeví coby radostná, oslavná a temná zároveň.

Ivar Bjørnson & Einar Selvik - Hugsjá (2018) ochutnávka

Druhé dílo projektu dvojice velezajímavých osobností podmanivé hudby širokého spektra, pánů Ivara Bjørnsona a Einara Selvika nabízí krapet jinou hudbu stejné atmosféry jako Skuggsjá. Předchůdce tehdy působil na scéně jako blesk z čistého nebe. Novinka měla těžký úkol. Jak navázat na úspěch Skuggsjá, ale neopakovat se, zkusit být ještě lepší. Dopadlo to tak, že je Hugsjá úplně jinde. Ty tam jsou ostré hrany, extrémní vokály. Vše se nese na zdánlivě klidných vlnách world music za teatrálních zpěvů a místy až tanečního rytmu. Hugsjá bude muset ještě uzrát, protože se nejedná o jednoznačné dílo, pak teprve vydá se poklady na sto procent. Nyní je vše haleno mlhou, z níž občas vykoukne hitová oscilace a zase se ukryje v tmách…

// Victimer: Je to jinde a je to dobře. Očekávám dlouhé řady poslechů, abych pochopil.

Hudby mi v máji opět ušima a myslí proběhlo hodně. K těm, co mě výrazně oslovili nebo jsem se aspoň trochu zaobíral bych vyzdvihl novinku Thy Catafalque Geometria. Geniální desky už od tohoto pojmu zřejmě neuslyším, ale moc pěkně se novinka poslouchá. Po letech vylezli z brlohů kdysi vynikající Dimmu Borgir. Jak už je zvykem, opět se ozvalo velké haló kolem Shagrathova tria a byť každý jejich tvorbou v podstatě opovrhuje, každý Eonian slyšel a musí se k němu vyjádřit. Jak se líbí fanouškovi starší tvorby? Ani ne. Krom pár líbivých míst, nic moc deska nenabízí. Cestu si ke mě našla nová deska Et Moriemur Epigrammata. Krásná práce. Do pracek se mi dostalo promo francouzských Decline of the I Escape. No, skvělý. Jeden dva poslechy mi prozradily, že je to MAZEC! Věřím, že také zvednou ze židle zepár znalců.

// Ruadek

Amorphis - Queen Of Time (2018) ochutnávka

Pokaždé si říkám, že příště to už bude opakovačka slabá v kolenou a ono to kupodivu zraje jako víno. Královna Času je dokonale vyzrálý požitek, který nepřestávám poslouchat a kochám se. Ani obsáhlé aranže, větší než kdy v minulosti, mi nevadí a to už je co říci. Jsou tam slyšitelné návraty do mnoha období Amorphis a ono neustálé lehké přitvrzování je prostě paráda. Dávám oba palce hore, tohle je srdcovka.

// Sarapis

Alkaloid - Liquid Anatomy (2018) ochutnávka

V první řadě bych německé Alkaloid nepochválil za délku nahrávky. Kapela sice přísluší k progresivnější větvi death metalu, zásady sebereflexe a střízlivého přístupu k práci ale očekávám od všech bez ohledu na styl. No dobře, chce to prokousat se. Od několika neúplných poslechů jsem se k plně oddanému stavu zatím nepropracoval, některé pasáže mi připadají až moc soft, ale například balada Liquid Anatomy je povedený kousek. Co si budeme nalhávat - od dřívějších členů Obscura nebo Necrophagist čekám hlubinnou infekci neuronů, jinak bych už asi prchnul. Zadní vrátka proto nechávám otevřené a nadále ochutnávám.

Soilwork - The Ride Majestic (2015) ochutnávka naše recenze

Jedna z mála kapel, u kterých dokážu požvýkat moderně metalový model agresivních slok a nebesky klenutých refrénů. Soilwork dokonce žvýkám tak, že se mi dělají boule za ušima, hltám a nemám dost, když to na mě přijde. Kromě Speedových nezpochybnitelných vokálních kvalit je to také instrumentální zdatnost všech zúčastněných v každé vteřině jejich alb a konstantně spolehlivý songwriting s kapkami čehosi progresivního. The Ride Majestic je další úžasná jízda a zase mám problém se odtrhnout.

// Garmfrost: Podobně je baštím ji já. A chutnají na The Ride Majestic vskutku lahodně. :)

Geddy Lee - My Favourite Headache (2000) ochutnávka

Poslední dobou cítím určitou nechuť k poslechu novinek, možná by se to dalo nazvat jako lenost, pohodlnost...zkrátka v posledních týdnech provětrávám staré disky a užívám si momenty znovuotevírání dávných závislostí. Sólovka frontmana Rush je odlehčenější a grungeovější verzí tvorby domovské kapely. Méně progu, více slunce a rozevlátých vlasů za jízdy v kabrioletu. Geddy prokázal svůj šarm a smysl pro napsání lehce stravitelných písniček a natočil s jinými lidmi sympatickou sbírku, které vrásky přibývají velmi neochotně.

Pain of Salvation - The Perfect Element, pt. 1 (2000) ochutnávka

Špičková progresivní nahrávka, radost se proplétat těmi emocemi a dechberoucí kompoziční lehkostí. Myslím si, že nahrávku dokonale znám, ale je to jen iluze, protože už mnohokrát mě leccos překvapilo, nebo něco docvaklo. A letos na Brutale možná i nějaký kousek naživo...

// Symptom

Zmar - Zmar (2018) ochutnávka

Česká scéna žije.

Foals - Holy Fire (2013) ochutnávka

Indie-rock na pohodu.

Ivar Bjørnson & Einar Selvik - Hugsjá (2018) ochutnávka

Po rituální Wardruně další severská pecka k rozjímání.

Thränenkind - King Apathy (2016) ochutnávka

Všední německý post-hardcore s nadžánrovými ambicemi.

DISKUZE K ČLÁNKU

Lomikar / 2.6.18 9:26odpovědět

jejdamane a zapomněl jsem jak příšerný klipy měli. hahaha

Lomikar / 2.6.18 9:18odpovědět

Na Grave Upheaval nemusí mít člověk zálibu v death metalu (já obecně ten žánr nemusím) a přesto ho to album přirazí ke zdi a dostane ho tam, kam chce. Ty záhrobní výdechy, ten pocit, že se neustále něco děje v pozadí, ten přehlučněnej dětskej pláč snad ve třetim songu (fuj!), ta deska je fakt děsivá. Jestli u mě vyvrcholil minulý rok vývoj black metalu novým albem od Throane, tak tenhle rok to jsou pro death metal Grave Upheaval. Potěšila nostalgická zmínka o Musique od Theatre of Tragedy, která byla mojí první kazetou z období, kdy jsem nastoupil na střední a skrze tamní metalisty jsem začal být zasvěcován do toho, že existuje i jiná hudba než System of a Down, Rammstein a Offspring. Ačkoli Raymond, který se neustále cpal k mikrofonu, byl skutečně nesnesitelný, tak hudebně to byla dost bohatá deska, hádám ale že s ní tehdy museli nasrat dost svých fanoušků. Každopádně na památku je dle tohohle alba stále pojmenována moje složka s hudbou.

Victimer / 2.6.18 11:04odpovědět

S těma Theatre Of Tragedy hezká nostalgie a všechny pravé metly s tou deskou srali určitě strašně :)