Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
7JK - Anthems Flesh

7JKAnthems Flesh

Victimer30.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Zajímavá kooperace, která dala vzniknout kvalitní elektronické nahrávce. Nemyslel jsem si opak.

Dnes se podíváme na album, které není úplnou novinkou, ale jeho vznik je datován do minulého roku. To však v této chvíli nebude nijak na škodu, protože podobně stavěná dílka se na našich stránkách donedávna objevovaly spíš sporadicky. Jde o spojení ambient - industriálního světa dvouhlavého projektu Job Karma se zpěvákem Mattem Howdenem, jenž je nejčastěji vnímán jako hlas sdružení Sieben. Odtud tedy logické vyústění v název 7JK. Sieben se na Echoes zatím neobjevili, ale to neplatí pro tvorbu Job Karma, jejichž recenzi na album "Tchernobyl" lze nalézt ZDE.

 

Dominantním prvkem alba je předpokládaně elektronika postavená na rozpoznatelných motivech typických pro wroclavské duo. Na tomto místě bych rád zmínil, že identita Poláků je sice stižena příbuzenstvím k tajemnému světu ambientu, ale i tak bych řekl, že patří mezi stravitelnější interprety. Album "Anthems Flesh" je možné chápat jako o to větší naklonění se k písničkovější formě elektronické hudby. Je tvořena tak, aby v ní neměly místo jen deklamace, ale klasický vokál a od toho se vše odvíjí.

 

7JK jsou zkrátka symbiózou postupů Job Karma a typického zpěvu Howdena. Ten se občas připomene i houslemi, takže jsou místa, kdy je propojení strojové hudby s hudbou klasickou poměrně svěží, ale neřekl bych nějak překvapivé, natož neotřelé. Navíc jde v případě houslového klíče o minoritní položku. Spíš tuhle nahrávku vnímám jako výzvu pro oba typy umělců a jejich vzájemné setkání jako poučné pro oba skladatelské tábory. Album se rozlívá od industriálních elementů, přes tklivé tóny ambientu, až po osmdesátkovou elektroniku a Kraftwerk situaci na německých dálnicích. Výsledek je harmonický a experimentální zároveň. Jsou zde skladby, které by mohly vést solidní dialog napříč rádii, pokud by tedy rozhlas podobně laděný projekt zachytil. Jsou zde ovšem i místa, kde je prostor na vyšší hru zkušebních manévrů kam až se lze v rámci (ne)stanovených možností pohnout. Osobně mě zaručeně dokáže nakopnout radiací Černobylu proložená elektronika, kterou sebou Job Karma chtě nechtě přitáhli i sem, a jen čekat co se s ní dnes stane v přítomnosti Howdenovic přednesu.

 

 

 

 

"Anthems Flesh" si dokáže udržet odstup od všeobecné líbivosti a přitom kolem ní neustále poletuje. Album má náboj, nutí k pozornosti a strnulost je mu cizí. Škoda, že jsem k němu došel tak trochu s křížkem po funuse. Pokud by měla spolupráce do budoucna pokračovat, očekávám další nadstandardní příspěvek. Pokud se pokračování nedočkám, budu se rád vracet k této nahrávce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky