Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Abbathovy kroky po rozpadu Immortal byly dlouho nejisté, jakoby nevěděl, co vlastně chce dělat. Projekt I skončil po první desce a teď zase přichází s novým záměrem, který nese jeho jméno. To už je sakra zodpovědnost, tak snad ví, co dělá. Tříčlenou kapelu poskládal z dalších známých jmen - na basu hraje počmáranej King (Ov Hell), který taky musí být u všeho, a za bubny usedla kreatura. Creature, neboli Kevin Foley z Benighted, skrývající svoji identitu pod strašidelnou helmicí. U něho to asi byla pouze jednorázová výpomoc, protože v sestavě už nefiguruje. Na Abbatha bylo obsarat zbytek, tedy kytaru a zpěv.   

Album Abbath hned na první poslech funguje. Úvodní To War! zní jako rozjezd tankové kolony vstříc frontě, narůstající nervozita a absence soucitu je přímo hmatatelná. Krákorající komentátor nezaujatě počítá šance jednotlivých stran a dělá při tom komické grimasy. První vějička zapůsobila, ale co dál?

Album se halí do hřmotu válečného marše a nepřestávajícho rychlého přesunu za něčím. Možná jde o rychlý ústup, ale o tom bych pochyboval. Z desky čpí suverenita, Abbath hýří sebevědomím, kterému nic neupírají častá ohlédnutí do minulosti. Stará láska v jeho případě nerezaví a setkáváme se i s odkazy na oblíbená témata zimy a hor. Winter Bane, Root Of The Mountain - názvy jako vystřižené z lexikonu Immortal. Moje počáteční obavy se zvolna rozplývají, tahle deska naštěstí není žádný propadák. Abbath pořád umí složit chytlavou písničku a do skladeb zamotal osvědčené prvky, které mu během silných let poskytovaly spolehlivou oporu.

Ať se to jemu samému líbí nebo ne, ze stínu Immortal se mu stejně úplně vyjít nepodařilo. Nesmrtelný plášť se mu vznáší nad hlavou jako kletba a jestli měl původně v plánu se od minulosti odříznout, může to jako kletbu brát. Já bych to ale neviděl jako mínus, protože vliv Nesmrtelných působí jako doznívající ozvěna ledových vichrů a Abbath naprosto jasně sestoupil ze zasněžených hor na pahorkatinu, kde se novým podmínkám přizpůsobil. V praskotu mrazu poryvy sněhové metelice pomalu váznou, došlo k určitému zklidnění a do krajiny se pozvolna vkrádají odlišné zvuky transformace.

Snaha posadit známou tvář do jiných kulis je hodně výrazná a tak je ozvěnám minulosti přisouzena jen vedlejší role atmosféry na obzoru. V záři hlavního reflektoru najdeme melodickou epiku čerpající ze starých základů, z jejichž puklin sem tam vyvře klávesový motiv nebo startovní prásknutí výrazného bubnu. Milovníkům ostřejšího výrazu padne k nohám se starými časy provázaná Eternal nebo podobná, blackem silně ovlivněná Fenrir Hunts. Na skandující kotel pod pódiem při koncertech je myšleno v refrénu další skladby, úderné zvolání Count The Dead! Nové pocity se stáhly blíž středu alba a cítím je hlavně v kusech Ashes Of The Damned a Ocean Of Wounds, i když i ony jsou poprášeny popílkem starých ohňů. Čas je kontinuální proud a nejde striktně oddělit staré od nového.

Pojítkem stmelujícím tuto nahrávku je skvělá Abbathova kytara, která svým ledovým kouzlem přiznává svého pána stejně jako havraní krákorání. To jsou elementy, které prostě máte rádi nebo ne. Další už se jen přidává. Je vám jedno, jestli se rytmus přizpůsobuje váhavým krokům ojíněného poutníka nebo se bez respektu prohání vymrzlou pustinou. Starému havranovi můžeme věřit, že syrovou práci má v krvi a nezpronevěří se jí ve prospěch nějaké soft produkce. Taky se má hodně rád a proto svoji tvář nabízí v co nejvíce formátech. Album si můžete koupit jako digipak CD, sběratelský CD Box, vinyly všech možných barev a také klasickou kazetu. Tomu říkám ego.

Ať volba padne na cokoliv, chyba to nebude. Abbath natočil dobrou desku a myslím, že nebude poslední.