Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agalloch - Faustian Echoes (EP)

AgallochFaustian Echoes (EP)

Jirka D.6.1.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Celkově vzato jde o velmi sympatické, i když nijak převratné dílko, které – dle slov Johna Haughma – neukazuje příští směr kapely, ale je pouze malou odbočkou z hlavní cesty.

Marně teď pátrám v paměti a hledám nějakou další kapelu, která si vzala jako nosné téma Fausta od německého literáta J. W. Goetha, jehož jméno je známé i lidem nesledujícím literární dění. A jak vidno, jméno Goethovo doputovalo i k uším kapely Agalloch; a pokud bych si měl tipnout, viděl bych to na uši frontmana Johna Haughma. Jeho zájem o historii je známý, evropská kultura ho evidentně (soudě podle loňského pražského koncertu) zajímá a je vlastně poměrně milé, že i za oceánem rezonuje toto velké dílo světové literatury i v dnešních dnech.

 

„Faustian Echoes“ je svým rozsahem nahrávka malá, všehovšudy jde o jednu skladu a tak bychom vlastně řekli singl, i když délka přesahující 20 minut ji posouvá na takové EPko. Aby těch nejasností nebylo málo, skladba kromě běžné CD edice vyšla na 12“ vinylu ... ale tím se guláš ohledně délek, časů a formátu uzavírá. Podstatně zajímavější je další směřování hudební, se kterým dokázali Agalloch nejednou překvapit, ať už vzpomenu na starší EP „The White“ (2008), které po předchozím „Ashes Against The Grain“ (2006) působilo až neuvěřitelně mimozemsky, a nebo opětovný návrat do syrových vod metalu posledním albem „Marrow Of The Spirit“ (2010).

 

Úvod nahrávky je tvořen provoláním doktora Fausta k Mefistovi, což je kompoziční element, s nímž se při poslechu setkáte ještě vícekrát, především v první části skladby. Následuje svižný hudební nástup, skoro bych řekl nejrychlejší záležitost od Agalloch vůbec, silně blacková, zvukově živelná, syrová a jdoucí ostře na tělo. Po úvodní jízdě z kopce se skladba ubírá v podstatně volnějším tempu, velmi často pouze v instrumentální rovině, v jejímž středu leží obě kytary (ta Johnova s neopakovatelným zvukem - typická, srdeční záležitost). Ke zklidnění rozjitřených emocí dochází zhruba v polovině, ve které se objevuje dialog Faust – Mefistofeles, od nějž se skladba opět vrací do rychlých peřejí black metalových vod s celkem častou změnou motivů i tempa, což aplauduji a vítám, protože i přes uvedenou délku nelze ani chvíli uvažovat o tom, že byste se v některých částech nudili. Celý zhudebněný příběh se valí vpřed jako svěží vítr, chvíli zvolní, jakoby nabíral dech k dalším poryvům, které skutečně záhy přicházejí a nedovolí vaší pozornosti odbíhat do jiných hájenství. Agalloch přesně ve znamení své předchozí práce překrásně rozehrávají melodické motivy, z bravurou sázejí rozlehlé emotivní pasáže vedle kratších přechodů, překvapují kompoziční bohatostí a přitom znějí samozřejmě tak, že si nedovolíte přemýšlet o tom, že by to mělo být jinak.

 

Nahrávka končí opět dialogem dvou hlavních postav za hry akustické kytary, otázka lidského bytí ovšem zůstává otevřená i nadále; s tím nic nesvedl ani sám Goethe. Celkově vzato jde o velmi sympatické, i když nijak převratné dílko, které – dle slov Johna Haughma – neukazuje příští směr kapely, ale je pouze malou odbočkou z hlavní cesty.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky