Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Karisma Records je malé nezávislé vydavatelství původem z norského Bergenu. Obětujete-li trochu ze svého času, na oficiálních webovkách se dočtete něco o tom, že jejich zaměření rezonuje především s rockovou hudbou, a to s rockovou hudbou progresivní a v jistém smyslu náročnější.

Airbag je kapela původem z norského Osla, přičemž o přívlastcích malá a nezávislá se neodvažuju rozhodovat. V tom ostatním, tedy vzhledem k žánrovému zaměření Karisma Records, panuje přiměřená shoda a není pak příliš překvapivé, že čtvrtá deska kapely je i čtvrtou deskou s logem tohoto vydavatele. Navíc třetí deska zmíněná na Echoes - Airbag máme rádi.

V rámci nějakých našich redakčních diskuzí v měsíčních Ozvěnách se v souvislosti s tvorbou Airbag a konkrétně aktuální deskou často skloňovalo jméno Pink Floyd, ale taky malý až nulový pokrok napříč nahrávkami a sem tam i lehká ospalost, která je z alba cítit. To na straně negativ. Na straně druhé nešlo nezmínit skvělou kytarovou práci, výborně vystavěnou, téměř až filmovou atmosféru a zručně složenou desku, jejíž poslech patří k veskrze příjemným a pohodovým zážitkům. Připodobňovalo se k Davidu Gilmourovi, ale taky k Stevu Rotherymu. To jen tak pro představu.

Svým způsobem lze na všech uvedených názorech najít svůj díl pravdy a ten pak následně živit a rozvíjet, anebo naopak nechat zajít prostě jen proto, že mu není nutné přikládat velkou váhu. Není to nic složitého. Pravda je taková, že Airbag mají svůj hudební profil načrtnutý poměrně jasně a velké změny v něm nedělají. Mluvit potom v jejich kontextu o vyloženě progresívní kapele asi není úplně fair vůči těm, kteří na pedál progrese šlapou o poznání víc, což ale jaksi automaticky neznamená, že by jejich hudba byla prostou rockovou trivialitou. Asi zcela intuitivně cítíte, že král může být jenom jeden (v kontextu jejich tvorby nelze nezmínit uvedené Pink Floyd a Gilmourovskou či Rotheryho kytaru), ale že i v podhradí se můžou dít velmi zajímavé věci. A někde tam si Airbag klidně zařaďte.

Naproti tomu, co bylo doposud napsáno, začíná album Disconnected skladbou Killer, která především ve své první, povětšinou zpívané polovině vzbuzuje možná až Wilsonovské nálady a teprve polovina druhá přináší Airbag takové, jaké bychom asi označili slovem typické. Tedy rozlehlá kytarová a klávesová krajinomalba, absence zpěvu, pomalé tempo a přesto čas plynoucí téměř netušeně rychle. Ta skladba má přes devět minut, přesto v ní nenajdete slabé místo. Za podobně Wilsonovskou bych označil i čtverku Sleepwalker, v níž se pěvecké a instrumentální pasáže snoubí nádherným způsobem.

Na druhou stranu je třeba dát (alespoň částečně) zapravdu hlasům zmiňujícím lehkou ospalost, respektive hned následující Broken a svým způsobem i Slave ani nenabízí vhodnější alternativu. V těchto okamžicích se Airbag posouvají do pozice poslechového zážitku, který není zdaleka pro každého a zdaleka ne pro každou situaci. Obzvláště v písni Slave se rozvíjí její aranžmá velmi pozvolna, na dlouhé ploše a často se opět vrací k subtilní počáteční konstrukci, takže představa otráveného posluchače měnícího v přehrávači Airbag za Motörhead není zas tak nereálná. Přitom právě Slave osobně řadím pro její lehoučkou gradaci (dá-li se to slovo vůbec použít) k nejkrásnějším momentům nahrávky.

Posluchače znajícího tuto kapelu jistě nepřekvapí ani samozřejmost, s jakou Airbag přesahují desetiminutový hrací čas (titulní Disconnected), ani poměrně příjemný zvuk, který zatím na všech albech s výjimkou prvního slušně odolává současným masteringovým praktikám. I v tomto je slyšet vyspělost a vidět zodpovědný přístup kapely, které není jedno, jak její nahrávka obstojí před náročnějším posluchačem. A před ním, si myslím, že Disconnected obstojí. Má své limity, má své vzory a inspirace, ale i svou nepopiratelnou sílu zaručující silný posluchačský zážitek. Jde o to nevzdávat se příliš brzo.