Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na jihu Španělska, přesněji v Seville, kde mají útočiště kapely jako Orthodox, Voidescent nebo Pylar, se dala do pohybu nová metalová entita jménem Ancestros. Za vším hledejme právě lidi ze tří výše jmenovaných kapel a jejich zvídavý ponor do raně metalových časů. Doba pokročila a nastal čas se podívat na tehdejší průkopníky žánru poněkud jinou optikou. Ancestros odkrývají podstatu a tu pak přetvářejí k obrazu svému. Takže by se jejich konání dalo definovat i tak, že za a) ano, jejich základ těží z původního ducha staré klasiky a za b) tento základ dlouho základem nezůstane, neboť je ohýbán současným avantgardním viděním. Což se musí vzhledem k osobnostem, kteří se na Ancestros podílí, chápat. Ne, ani tohle jméno nenabídne snadnou porci metalového extrému, ale pěknou rychtu mimo normální příjem.

Milí metaloví posluchači, kteří lpíte na tradicích, ustupte raději stranou, můžete být svědky něčeho, čemu být nablízku vám může ublížit. Ancestros jsou rezonující hudební mystifikátoři, kteří mají mnohem blíže ke kapelám jako Oranssi Pazuzu nebo Reverorum ib Malacht, ruku v ruce s tím, co nabízí jejich domovské soubory. Takže, pokud první dvě skladby Orbitor a Incognitum Actenus ukáží na ono proklamované prolnutí staré školy a nových výzev z ní čerpat a posouvat ji dál, od třetí skladby album dostane ryze experimentální výraz.

Jak se píše v promu k albu: "ve svém jádru Ancestros destilují syrového, elementárního ducha kapel Hellhammer a Bathory a následně jej prostřednictvím avantgardní kompozice a dezorientující zvukové architektury posouvají až k samotným hranicím žánru". Jen bych asi dodal, že i trochu za ně.

První skladba Orbitor je rozhodně tou, která mě k této nahrávce přišpendlila. To jsem ještě netušil, že výlov ve starých zdrojích metalového klima nebude tak zásadní. Že se to nakonec zvrhne v pěknou halucinogenní uchylárnu. Ovšem, přiznejme si, dalo se to čekat. Orbitor smrdí starobou a voní tím, jak tu starobu vybavit novým organismem. Hluboko uvnitř tluče chrastící blackové srdéčko starce, který kulhá na jednu nohu, ale hlava mu funguje velmi dobře. Je pohlcen a zahleděn v novou estetickou vizi, kdy jsou na realitu kladeny vrsty, které uvádějí do chodu halucinace a imaginární svět. Kulhavý mrzký děd je rázem vytříbený spekulativní realista dbající na slovo, činy i vizuál. Bydlet bych s ním ale nechtěl.

Pak se deska zlomí v neuchopitelnou a těžce vstřebatelnou záležitost. Od třetí skladby vítězí halucinace, sonické vrstvení, vícehlasé excesy a další narušení. Ancestros se vrhnou do víru ruchových a jinak zvrácených experimentů. Poslední skladbou, kterou budeme častovat jako metalovou, je dlouhý opus Sangre Solar, který na mě působí jako oplzlý sludge blackový krypl, který je daleko více než úvodní dvě skladby zkoušen a tyranizován různými šílenostmi.

Závěrečné dva songy alba pak už na nějaké metalové náznaky dlabou. V Pálida Luz to lze chápat jako nově vybavenou starou auru, restaurovanou hororovou atmosféru. U Black Drone Templexity už je to čistý (ano, nečistý) experiment. To je ten typ hudby, který stáhne kulky na minimum, stejně jako když vylezete ze studené vody. Pro mě je tahle poslední skladba ale už jen zbytečný a laciný dílek do tohoto pustošení.

Ukáže se, že Ancestros měli dobrý úmysl. A když to ohýbání dělají jen, dejme tomu, v hlídaném nastavení, je to dobré a je to zážitek. Když se v tomto módu kapela vyčerpá a povýší experimenty nad cílený základ, už je to o přístupu a toleranci. Po tom, čeho jsou schopní třeba Pylar, se není čemu divit. Tohle je andaluská avantgarda, sluncem a temperamentem vypálená do uší. Není pro každého, ale má svou váhu. Potíž u prvního alba Ancestros u mě spočívá v tom, že se utrhne ze řetězu až moc. Chtěl jsem si užít víc staroby. Jen ji zohyzdit a přitom zachovat, ne ji rozšlapat. Pozitiva zůstávají, ale jedno mé obočí je zdvižené opravdu tázavě vysoko.