Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anneke van Giersbergen - The Darkest Skies Are The Brightest

Anneke van GiersbergenThe Darkest Skies Are The Brightest

Jirka D.29.4.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Čirá radost.

Anneke Van Giersbergen je u nás v redakci široce rezonující jméno a když bychom šli poctivě do historie, původ všeho budeme samozřejmě hledat v The Gathering. Její angažmá v této ikonické kapele vypršelo v roce 2007, což je už docela dávno, ale ani tak se nám krásná Anneke z hledáčku neztratila. Kromě její sólové tvorby, která se rok od roku utěšeně rozrůstá (TADY jsme psali o desce Drive), si zmínku beze sporu zaslouží i kapela Agua De Annique, od níž zkuste třeba desky Air (2007, recenze ZDE) a Pure Air (2009), a třeba výtečná spolupráce s islandskými Árstíðir (recenzi máte ZDE). Moje oblíbená je pak jednorázová spolupráce s Dannym Cavanaghem z Anathema, jejíž živý záznam vyšel pod názvem In Parallel (ZDE). Tímto výčtem se mi doufám podařilo ozřejmit, že Anneke Van Giersbergen fakt milujeme.

 

A jako každá jiná láska, i tahle ta hudební potřebuje živit a přikládat polínka pod kotel, jinak oheň vyhasne. Dalším pomyslným polínkem do ohýnku vzájemných sympatií je nová deska The Darkest Skies Are The Brightest, a to v tom nejlepším možném významu. Minimálně pro mě je to nový impuls, proč nasázet do přehrávače všechno s Anneke, co mám kde uložené , a pokud se snad ptáte, proč nové album zatím hraje pouze v digitální podobě, tak odpovědí je prostý fakt, že na desku čekám už víc než měsíc. A těším se jak malé dítě na Vánoce...

 

Anneke van Giersbergen

 

Agape. První skladba, první čisté tóny a hned atmosféra jarního rána prozářeného vycházejícím sluncem. Všude je ještě rosa, pára stoupá od huby, ale příslib krásného dne visí ve vzduchu přímo hmatatelně. Pokud se něco skutečně povedlo, tak propojit náladu této skladby s obalem desky, byť si úplně netroufám vsadit svou dobrou pověst na to, jestli to slunce vychází nebo zapadá. Album pokračuje velmi příjemně, Anneke se obklopuje průsvitným pláštěm většinou akustických nástrojů (včetně třeba dechové sekce), místy lehkými sbory a rytmikou dostatečně impulzivní, aby ve vás rozproudila krev a projasnila smysly. V konečném důsledku to na mě má podobný účinek jako desky Leonarda Cohena v závěru jeho života, kdy nástroje a aranže nahrávky tvořily kruh, v jehož středu dominoval suverénní zpěvák - vypravěč, v dnešním případě zpěvačka. Zkuste My Promise.

 

 

Dobrý? Cítíte ten temperament? Nádherné vnitřní pnutí? To strhující finále? A naprosto bez kraválu, bez velkých gest, bez velké pompy. S nádhernou přirozeností. Se zvláštní estetikou. V kavárně. Bez roušek.

 

Albem se jako červená nit proplétá především naděje, pozitivní náhled na věci kolem a čirá radost. Vlastně už jen jeho název - nejtemnější obloha je ta nejjasnější - napovídá něco o tom, že na všechen ten marasmus kolem lze nahlížet i trochu jinou optikou než jen tou povrchní, a že i v této době lze najít hromadu pozitiv. Deska, jako je tato, je pak jednou z možností, jak tento přístup přijmout. V ten moment vlastně ani tak nezáleží na vlastním obsahu desky jako spíš na tom, co v nás může probouzet, budeme-li dostatečně přístupní a pozorní. Čímž nijak nechci upozaďovat skladby samotné, protože i ty jsou skvělé - od nádherné My Promise, přes lehké balady The Soul Knows či The End až po hymnickou a flamencem nabitou Survive.

 

Ve výsledku je ale jedno, kde začnete, kterou skladbu si pustíte jako první, jestli je vezmete popořadě nebo na přeskáčku. Nakonec se zaposloucháte. Nakonec na vás album dolehne, pohltí vás a nepustí. Troufám si tvrdit. Pro mě jednoznačně deska jarní sezóny číslo jedna.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky