Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ghent je jedno z měst, o kterém bych chtěl vědět, jestli tam někdo třeba vyváží popelnice, čistí kanalizace, opravuje dráty vedení na zem spadlé a podobně. Poslední léta mám totiž neodbytný pocit, že tam vážně nežije nikdo jiný než hudebníci a jim podobní. Pokud za tím stojí schopnost belgického sociálního inženýrství, kterému se konečně podařilo seskupit všechny umělce do jednoho ghetta, aby nedělali bordel v normální civilizaci, mají moji velkou úctu. Z tohoto experimentu totiž, zdá se, profituje úplně každý.

Například takový Barst - to je jednočlenný projekt Barta Desmeta, který za sebou má údajně poměrně výraznou tvůrčí stopu ve všelijakých tamních hudebních projektech, než se osamostatnil a začal se plně soustředit na svůj zvuk a témata. A protože takoví lidé jsou vždycky jedno telefonní číslo od nějakého dalšího umělce, rozhodl se, že k poslednímu albu využije služeb fotografa Nielse Verwijka a místo standardního hudebního alba dají dohromady koncepční "audiovizuální zkušenost".

Téma tohoto díla je dle autorů úloha krajinných prvků v různých fázích života, opuštění kakofonie velkoměsta a návrat k jednoduchosti, původnosti, skutečnosti - REAL.  Nemusíme se bát však velkohubého kafrání belgických Justů a Rejžků, protože zde se vypráví pouze hudbou a obrazem. Album REAL, které ve fyzické verzi vychází rovnou s povinným DVD, se skládá pouze ze 2 tracků, přičemž onen druhý je dvacetiminutový "bonus" a pozornost je zaměřena na onen titulní, 43 minut dlouhý. Ten lze rozdělit do několika fází, ty jsou na sebe však natolik organicky navázány, že si nelze představit možnost jejich oddělení do jednotlivých stop.

Takticky se snažím vyhnout žánrovému zařazení nahrávky, protože se nad tím trápily již jiné kapacity na jiných místech a v těchto snahách se objevovaly termíny od post-metalu, přes drone ambient, prog-rock, shoegaze až po apocalyptic blues (co to sakra je?). Sám jsem se ustálil na označení instrumentálního ambientu, které je podle mě vhodné pro pojmenování hudby, která se snaží trpělivě vytvořit určitý časoprostor pomocí živých hudebních nástrojů. Pokud bych měl přiblížit zážitek z poslechu k jinému interpretovi, rozhodně jsem si nejednou vzpomněl na Horseback či Bardspec.

Track REAL by se dal rozdělit do čtyř částí. První, přibližně patnáctiminutový úvod, je lehce orientální kytarové preludování, ze kterého lze jen těžko odhadnout, kam vlastně posluchače dovede. Když pak k němu přibydou rytmické údery, dorazí s větší intenzitou, než byste očekávali. Následné temné útoky na spodní kytarové struny vás mohou svojí silou ze začátku až vylekat. Nahrávka zde získá na své největší a trochu překvapivé intenzitě. Tyto údery pak začne potlačovat zvláštně nedokončená, opakující se kytarová linka, která zní, jako by nás připravovala k nějaké další dominantní pasáži. K té však nikdy nedojde. Až po delší době ji pomalu nahradí klidný, brnkavý kytarový epilog, který hraje dlouho, tak dlouho, dokud vás plně nezklidní a píseň vás opouští již naprosto smířeného, naplněného, očištěného.

Autoři trvají na tom, že k plnému prožití této nahrávky je třeba vnímat ji společně s doprovodným videem. To je naštěstí veřejně dostupné, takže po vás se chce jen všechno nechat na 43 minut stranou a nechat se hypnotizovat bezdějovými záběry na vlhký les a staršího chlapa s obrovskýma rukama, jak si vyřezává špalíček, balí cigaretu, prochází se kapradím a střílí z praku. Jednoduchost, izolovanost, naplnění z banálnosti. Navíc když se pak dozvíte, že video vznikalo v období loňských katastrofických povodní v oblastech, které byly právě nejvíce zasaženy, pak ta všudypřítomná vlhkost lesa může pro vás nabrat i dramatičtější konotace.

Že album REAL má schopnost přizpůsobit si posluchače svému rytmu jen dokazuje skutečnost, že na začátku psaní této recenze jsem si píseň pustil do pozadí, přičemž když jí nyní dopisuji, tak se stejně tak chýlí ke konci i ona. Asi mě nenapadá, komu desku nedoporučit, snad vyjma chronických netrpělivců. Když jí věnujete těch 43 minut, dá vám za to nejen vzácný hudební zážitek, ale pravděpodobně i trochu toho vnitřního klidu a schopnosti být sám. Což dneska není málo.