Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bethlehem - Lebe Dich Leer

BethlehemLebe Dich Leer

Bhut21.9.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps) / bandcamp
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3 / PC
VERDIKT: Vydejte se společně s novými Bethlehem v rytmu nepředvídatelného divočení po stopách znásilněného black metalu mezi vypolstrované komnaty, kde se pořádá den otevřených dveří, oken a zábran všeho významu.

Německá kapela Bethlehem je s každou svojí deskou oříškem a překvapením. A přitom jenom hrajou divnej black. Nejdřív jsem si myslel, že desku Lebe Dich Leer tak nějak přejdu, jako jsem to kdysi udělal s Hexa…cosi, které jsem fakt na chuť nepřišel. Ale tady mě to vnitřně neustále hlodalo a nedalo spát, tak si o tom něco povíme.

 

Na metalových archivech lze najít, dle tamějších recenzentů, jednoznačně nejslabší desku. To je ta co vyšla v roce 2009 a má šíleně dlouhej název. Zvláštní, já mám tu nahrávku vskutku v oblibě, protože je správným způsobem nemocná. Líbí se mi pak její odraz i v té nové. To díky náhlým zvratům v náladě, rytmice a podobně. Ono je to pro tu prapodivnou kapelu z betléma svým způsobem charakteristické, ale na té neuznávané desce jsem si toho všímal asi nejvíc. Ty nečekané změny jsou ale velmi sympatické a příjemné. Třeba čtyřka Wo Alte Spinnen Brüten začíná až skoro djentovým nášupem, aby se během své délky několikrát proměnila a končila v melancholicky depresivní rovině. Po ní pak nastupuje neskutečně energický song, při kterém nelze neběsnit. No a potom přijde zase písnička s krásnými rockovými vsuvkami. A takhle by se dalo pokračovat.

 

 

Může to znít šíleně, ale tyhle kontrasty prostě fungujou… když jim dáte čas. Jak jsem uvedl výše - měl jsem tendence se na desku vykašlat, s tím, že s Bethlehem kámošíme ob-album. Což naštěstí není doslovná pravda a aktuální novinka to jen potvrzuje. Například minulou desku jsem si oblíbil hodně moc, až hrozilo jakési rozložení racionálního uvažování, jelikož se činy mé začaly projevovat zkratovitým jednáním a nachytal jsem se při prudkých návalech smíchu v smutných okamžicích. Ano, něco jsem popil, ale co... Tady jde o to, že muzika této německé bandy má v aktuálním složení nebývale velkou sílu. Sice došlo na výměnu bubeníka, ale koho to štve… Důležitý je stále hlas Onielar, která to táhne vážně skvěle. Dokáže se položit do prudkého štěkání a v mžiku vteřiny jej proměnit na trýznivý nářek. A pak tu máme kytaru, která hraje naprosto šíleně. Zkuste jen vnímat její hru například v sedmém kousku Ode An Die Obszöne Scheusslichkeit. Z toho vám půjde hlava kolem.

 

Možná se mé povídání moc neliší od toho, co jsem uváděl v recenzi na minulé, eponymní album. Ale tyhle desky mají hodně společného. Především to, že pozvolna rostou. A rostou, aby se z nich nakonec stal společník s projevy narkoticky návykového elementu. Ty ojediněle choré a zvrácené pasáže si zkrátka zamilujte, zvláště tehdy, když víte o existenci ještě sypacích výpadů, které se s nimi střídají. Kruci, jak já bych se je dal zase živě v nějakém upoceném klubu. Underdogs by jim slušel až nebezpečně moc. Tak se vydejte v rytmu nepředvídatelného divočení po stopách znásilněného black metalu mezi vypolstrované komnaty, kde se pořádá den otevřených dveří, oken a zábran všeho charakteru.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky