Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když se rozhodnete zhodnotit hudební album, lze si vybrat ze tří úhlů, skrze které tak provedete:

1. Zařadíte ho do rámce dosavadní tvorby interpreta
2. Pokusíte se identifikovat, o co se kapela/interpret pokouší (žánr, nálada, výpověď) a v tomto rámci se pokusíte zhodnotit, nakolik bylo dosaženo úspěchu.
3. Nejdříve prostě zjistíte, zdali se vám album líbí nebo nelíbí a poté začnete uvažovat a popisovat, proč tomu je tak či onak.

Valnou většinu své kritiky provádím přes třetí metodu, protože si myslím, že hodnocení umění má být subjektivní. Sem tam, u experimentálnějších kusů, jsem nucen osedlat koně metody druhé. První prakticky nevyužívám, protože téměř žádnou kapelu nemám tak důkladně zmapovanou, že bych si to mohl dovolit (zde akorát trpělivě (ale OPRAVDU trpělivě) čekám, až se pokusí o návrat Anorexia Nervosa).

Kytarista Matt Bell z montrealského tria BIG|BRAVE se nechal v jednom rozhovoru slyšet, že předchozí album bylo podřízeno názoru kapely, která "ani náhodou nechtěla, aby to připomínalo hudbu." Tahle věta mě strašila dost dlouho na to, abych ji mohl pomalu, zato bezpečně prohlásit za jedno z nejnafoukanějších prohlášení od mladýho muzikanta, co jsem za dost dlouhou dobu slyšel. Co to je ty vole vůbec za kec? To znamená, že komu se ta deska líbí, tak ten to nepochopil? Nebo že to jednoznačně a za žádných okolností nemůžeme považovat za špatné album, protože kapela záměrně nechtěla, aby to připomínalo hudbu? Fakt tady má někdo dojem, že v období prakticky neomezené distribuce a s tím i neomezené tvůrčí svobody je takový zdánlivě provokativní  přístup relevantní a neschovává se v něm jenom prostě pohodlí umělců, kteří už k nahrání alba potřebují zkrátka akorát dva dny ve zkušebně, nahrávací techniku a hladivou ruku Southern Lords na temeni? A že zbytek práce ať dodělá syrová, neobroušená bezprostřednost uměleckého přetlaku? Simono!

nature morte je deska nahraná během týdne a naživo, přičemž zjevně největší výzvy během tohoto procesu bylo technicky zachytit autenticitu trýzněné záznamovací i reprodukční techniky, ať již intenzivním vokálem kytaristky a zpěvačky Robin Wattie, zkresleně rozvrzanou kytarou Matta Bella či činelovýmmi výbuchy Tasy Hudson. Vše řečené se přitom v celé své škále předvede již v první písni carvers, farriers and knaves, která může pohodlně posloužit jako promo reel celé desky a prakticky není důvod se od ní přesouvat dál. Všechno, co totiž zbytek alba nabízí, je jen spousta přirovnání a pomocných berliček, maskujících, že ta deska sama nemá tělo. Semhle Swans, tuhle Björk, Shellac, Sumac, pornofolk. Nenechte se svést. 

Právě tato srovnání totiž ubližují celému poctivému snažení kanadské trojice nejvíce. Během poslechu si vzpomenete na To Be Kind od Swans, Rheiu od Oathbreaker či Dead Magic od Anny von Hausswolff, ale to vše k velkému neprospěchu nature morte. To totiž zní jako erupce těch poctivě budovaných sonických explozí lepších interpretů, akorát tentokrát bez jakéhokoli hudebního kontextu. To máte stejný jako když vyrvete z jednotlivých tracků od Swans pasáže, ve kterých Thor Harris akorát tři minuty mlatí vším, co měl po ruce, do všeho, co má kolem sebe a nešlo vzít do ruky. Pak neuslyšíte nic než jen abstraktní hluk. Když jste ale k tomuhle hluku dovedeni skrze kontext celé skladby, je docela dost možné, že tenhle abstraktní hluk se může velmi dobře transformovat v těžko popsatelnou hudební extázi. Výbuchy zvukového násilí si musíte zasloužit. BIG|BRAVE na své poslední desce nabízejí však jenom ten bezkontextuální rachot.

Řešit hudebnickou zdatnost interpreta je zde stejně k ničemu, jako řešit u abstraktního malíře, zdali ovládá figurativní kresbu. Recenzím a promo textům, ve kterých se můžete dočíst, jak kapela dokazuje své skladatelské schopnosti či tvůrčí odvahu, nevěřte. Album je jam a podobně svévolný přístup k tvorbě projevuje skutečně dostatečné množství jiných hudebních projektů. Ve skutečnosti jediným pozornosti hodným prvkem jsou intenzivně pronášené texty Robin Wattie, které se sice snaží vehementně nezůstat abstraktní nátuře alba příliš dlužné, ale naštěstí si to občas autorka neuhlídá a pronikne skrze ně několik povědomě strádavých pocitů pronášených s bolestí a smutkem, na který se lze, leč při nemalé snaze, napojit.

BIG|BRAVE není kapela, která by neměla existovat (a to jsem převědčen, že takové jsou) a ani si nemyslím, že by musela hrát něco jiného než hraje. Nicméně tím, jak nás svoji tvorbou i mimo ni přesvědčuje, že se jedná spíše o hudebně performativní akt, tak by k sobě měla sama přistupovat. Reprodukovaná umělecká performace jakéhokoli typu zní vždycky jako strašná kravina ("Kámo se polila nahá kozlí krví a pak vypila jelení mlíko na ex brčkem!"), přesto pokud jste jejím přímým svědkem, může vás k vlastnímu překvapení zaskočit a pohltit. Tohle pravidlo platí bezvýhradně i zde. BIG|BRAVE jsou rozhodně schopní zasáhnout na správných místech během svého živého projevu, obzvlášť pokud bude nahlas a v prostředí odpovídající syrové nátuře jejich hudby. Nahrát tohle ale na vinyl je nadutý. S přihlédnutím k živému potenciálu nahrávky bych tomu dal třeba 50%, ale nakonec dám 30%, protože recenze se špatným hodnocením lidi spíše čtou. Nemělo by se to takhle dělat, ale víte co? Já ani náhodou nechci, aby tohle připomínalo recenzi.