Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Biosphere - The Senja Recordings

BiosphereThe Senja Recordings

Victimer2.10.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Prostředí arktického Norska ve zvukové zpovědi, která mísí reál zachycený v přírodě se studiovým doprovodem.

Na začátku je třeba si říct, že pro hudbu Geira Jenssena a Biosphere mám velkou slabost, která se se mnou táhne již roky. Diskografie tohoto projektu skýtá nejedno zvukové dobrodružství a možnost se přesunout na místa, kam se normálně dostanete jen zřídka. A netýká se to jen pečlivě vybraných lokalit. Zapátrat v paměti můžeme různým způsobem. Jako třeba v případě mini-alba The Petrified Forest, které nás předloni teleportovalo do roku 1936 k předloze stejnojmenného filmu. Psali jsme o tom ZDE.


Dnes se však přesuneme do konkrétní destinace. Daleko na sever, do arktického Norska, na ostrov Senja. Ten je sám o sobě turisticky vyhledávanou destinací, ale v rukou Geira Jenssena dostává přece jen jiný rozměr. Reálný i umělecký, každopádně trochu jinde, než nabízí běžné představy a prožitky. Ovšem také s velkou výtkou pro autora tohoto článku. Disponovat v případě zvukového minimalismu tohoto typu pouze s hnusně ostrouhaným mp3 formátem, to je čistá neúcta. Ty jemně zpracované detaily si o kvalitnější příjem vyloženě říkají. Ale když je někdo od přírody držgrešle...

 


The Senja Recordings je příkladnou prací na poli elektronického minimalismu. Další z alb Geira Jenssena, které spojuje posluchače s daným místem tak opravdově, že se tam rázem ocitá. Je to o soustředění, oprostění se od okolních vlivů, dobrých sluchátkách a chuti se oddat dálnému severu. Jenssen na albu nabízí směs venkovních záznamů, jenž pořídil přímo na ostrově, s prací ve studiu a experimenty na poli ambientní muziky. To spojení se samo nabízelo.


Studený a prostorově výrazný sever, pořád tolik tajemný a vystavující nás něčemu velkému a slovy nepopsatelnému, a na druhé straně hudební podkres důvěrně jej doprovázející. Jsou to spíš signály a jen lehce rozvedená témata, která dělají společnost venku zachyceným přírodním vlivům. Žádná přehrávání a zbytečné průtahy se nehodí, ba co víc, ani nepřipouští. Kolem je tma a ticho, ve kterém je slyšet naprosto vše. Zvuk ticha. Vzdálených míst, i těch které jsou sotva pár kilometrů od nás.

 


Je to experiment s tichem, které tichem není a nikdy nebylo. Vyjádření daného místa, jeho zvuková duše. Stejně nahodilá, jako detailně zpracovaná. Někdo může namítnout, že vylézt z tepla domova před barák a nahrát na diktafon jak prší, nebo když se nad krajinou zrovna přežene hejno ptáků, dokáže každý. To rozhodně ne! To by tady mohlo být moře alb, o kterých ale nějak nemám páru. Ta studiová dohra a práce s jednotlivými motivy a zachyceními, je velmi podrobná. Až vědecká. Zkoumající další možnosti, změny a projevy.


Je to o nastavení pocitu, definice místa a člověka v něm působícím. O jeho postavení. Možná také o jeho malosti, pokud bychom to brali čistě z pohledu jeho role vůči síle přírody a ostrova Senja jako takového. V ní se pak jedinec samozřejmě ztrácí. Ale pořád je to člověk, kdo si tu svou roli umí uvědomit, zhostit se jí a zpracovat ji do podoby hudebního alba. Aby z něj byla cítit izolace, tma, všudypřítomný chlad a ne zrovna příjemné podmínky k životu na ostrově celkově. Jako hlavní pak spatřuji onen pocit izolace. To minimum kolem, byť dokáže být velké a nahánět možná až hrůzu. Je to především samota, co ovládá naše reakce a chování na ostrově. Jsme opravdu tak malí...

 


Hudebně je zvukové soustředění The Senja Recordings o nalezení a pojmenování harmonie. Se zvuky přírody kolem nás, s hlasy zvířat, s odkazy, se kterými šlo pracovat. A také o odpoutání se. To když se Biosphere tématicky drží konceptu, ale přitom se svou hudbou umí odpoutat od této planety. Vyslat ji na průzkum někam dál. Pak už je jen na nás, jestli ji vnímáme jako signály vedené pod mořskou hladinou, nebo směrem nahoru. My stojíme na břehu ostrova a vše vnímáme. S pohledy zapíchnutými do dáli a s přirozenými zvuky tohoto místa, které se k nám snáší. Je to prosté. Jen si to umět užít...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky