Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blues For Neighbors - From Roaming About

Blues For NeighborsFrom Roaming About

Jirka D.18.5.2022
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# GHG00002) // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247 / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Poslech téhle desky je jak být na cizím funusu. Vnitřně se vás to nijak nedotýká, emoce nula a čekáte na konec.

Blues For Neighbors je mladá polská kapela, respektive mladé polské duo, které se v blíže neurčené minulosti shlédlo ve staré americké hudbě. Nepodařilo se mi dohledat, jak dlouho už fungují, ale za první milník lze nejspíš označit duben roku 2020, kdy vyšla jejich první stejnojmenná nahrávka, s ohledem na necelou půlhodinu hracího času při šesti skladbách klasifikovatelná jako EP. O tři skladby a pár minut navíc má potom další deska Cursed Songs z května loňského roku, kterou letos ve stejném měsíci doplnila další deska From Roaming About.

 

Blues For Neighbors band

 

Ani ta není kdovíjak dlouhá (34 minuty) a je docela zajímavé, že i přes takto krátký čas je docela problém ji doposlouchat do konce. Možná jsem k ní hned v jejím úvodu přistoupil ze špatné strany a očekával něco, na co jsem možná neměl nárok, možná jsem si ji pustil ve špatný den nebo moc blízko úplňku. Těžko říct, každopádně výsledek nestojí ani za psí štěk. Zcela otevřeně říkám, že od muziky vycházející z tradic staré americké hudby (dosaďte si mix blues, country, folku, bluegrass...) očekávám především energii. Opravdu hodně energie. Zkuste něco podobného, ale mnohem mnohem lepšího v podání Kenneth Minor (ZDE) anebo Duo De Twang (ZDE), když už bych měl opomenout historické velikány a poohlížet se spíš v přítomnosti. A když už oželím tu energii a má-li to být pomalá, smutná bluesová písnička, tak tu bolest chci cítit někde hluboko uvnitř. Silně a uvěřitelně.

 

Deska From Roaming About nemá nic z toho. Chybí ji energie, chybí uvěřitelnost, chybí opravdovost, zásadně chybí nosná hudební myšlenka v provedení A+. Poslech téhle desky je jak být na cizím funusu. Tak nějak cítíte, že byste neměli moc vyvádět a nekazit ostatním pietu, ale vnitřně se vás to nijak nedotýká, emoce nula a čekáte na konec. V ten moment jdou detaily stranou. Začnete tolerovat angličtinu s přízvukem, zvyknete si na pomalé tempo i na nepříjemný zvuk. Ale nezvyknete si na to, že pořád čekáte, až se ta muzika rozjede, kdy konečně se začne něco dít a kluci přestanou ladit nástroje. A nerozjede a nezačne. Obětujte slabých pět minut svého času a jako vzorek zkuste první skladbu Mr. Ike:

 

 

V podobném duchu se deska ubírá další půlhodinu a nic zásadního nepřinese. Soustředí se na hru, na výběr nástrojů a správnou techniku tak, aby dostatečně věrohodně odrážela ten správný americký feeling, což uznávám, že se jí docela daří. Bohužel zcela selhává ve schopnosti přinést silnou a posluchačsky vstřícnou skladbu. A pokud už zaujme, tak je to spíš naopak - odvahou něco takového pustit do světa jako v případě skladby Dead Man Boogie. Asi dokážu přijmout fakt, že se tím kluci tak nějak baví, dělají to pro radost a bez větších ambicí (v to doufám) z pohledu oslovení většího počtu fanoušků. Do té míry je všechno v pořádku, v cokoliv dalšího bych nedoufal.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky