Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Docela se divím, že jsem ke jménu Boris přičuchl teprve letos. Cvrnklo mě totiž do myši (ano, tohle jsem si taky zatím stáhnul) aktuální album s jednoduchým jménem Noise. Na svou obhajobu připíšu, že japonskou scénu opravdu moc nesleduju (však ono bohatě stačí sledovat tu naši a co to sežere času). Proto jsem doposud nepostřehl, že nějací Boris existují, a to již od roku 1992, a ze si mimo jiné stihli střihnout spolupráci se Sunn O))) nebo s mistrem hluku Akitou Masamim, tedy s Merzbow.

Ještě než se pustím do rozmotávání spletence tónů této desky, zmíním jednu rozdílnost vydání a edic. Obal alba se totiž různí. Existují dvě verze, z nichž jedna, kterou máte možnost spatřit v hlavičce této recenze, patří na celosvětový trh. Ta druhá s barevným výjevem a kočičkou v popředí zase vychází v Japonsku. Už dlouho přemýšlím nad smyslem japonských edic s bonusovými skladbami, ale nikdy jsem tento jev zcela nepochopil. Nejde jen o tamější scénu, ale především o evropské kapely, které pro japonský trh nechávají utvářet bohatší verze svých nahrávek. Nevím, nechápu, pojďme dál.

Maximum muziky. Je to sice slogan jednoho podivného radia, ovšem toto slovní spojení lze výtečně použít i na album Noise. Proč? Jednoduše proto, že tady se střetávají žánry, mísí styly, barvy a chutě. Zkrátka s touto nahrávkou se rozhodně nudit nebudete. Hudební nadšenci mají stále potřebu něco někam strkat a škatulkovat, ale kde je potom ten obyčejný metal? Kde je rock? Lze vůbec toto strohé označení jednoznačně použít? Možná na alchymisty stylů, kterými jsou Boris. Boris totiž staví hudbu na kytaře, čímž se dotýkají rocku. A u toho bych možná i zůstal, jenže ono to není zas tak prosté. Tenhle rock je podán několika způsoby, které, mimo jiné, klouzají i na vlnách metalu jako takového. Ale nemějte strach, nejde o žádnou divokou honičku ve stylu Hesus Attor. Tady se sází na naléhavost, barvitost a postupné rozvrstvení, rozkvétání a další a další zahrádkářské roubovačky.

Středobodem desky jsou kytarové vyhrávky, jejichž teritorium je takřka bez hranic. Jsou tklivé a hladivé (podobně jako u Echoes Of Eon), což by se dalo označit jako post-metal, post-rock, post-office… Na druhou stranu vyjedou tak zběsile, že člověk kontroluje přehrávač, zda-li je tam stále to samé. Tento jev je brilantně předveden v předposledním kusu Quicksilver. Nejvíce však kapela využívá jakýchsi heavy postupů, kterými je ostatně celá deska otevřena díky skladbě Melody a vlastně i druhá lehce stoner věc Vanilla. To může pro začátek seznamování působit dost odpudivě, jenže ono na tom je ještě něco jiného, něco navíc, něco, co klasický hevík jednoduše nemá. Spíš to bude ono zvláštní, snad exotické uchopení žánru, které se projevuje především na již x-krát zmíněných kytarách. Naopak věc, se kterou jsem nejvíce zápasil a de facto při novém spuštění alba se peru pořád, je zpěv. Kdykoliv jsem slyšel japonskou kapelu, měla charakteristicky zbarvený vokál. Nejinak tomu je i zde. Já prostě ty jejich roztáhlé halekárny nějak těžko trávím. Naštěstí toho zpěvu se na desce neobjevuje tak moc, takže se člověk může příjemněji soustředit na táhlé a výborně gradující pasáže. Třeba Angel má neskutečně pestrou škálu nápadů, které na sebe navazují stylem hodným mistra.

Napadá mě spousta skutečností, které bych mohl o této desce prozradit. Postupně rozkrývat její zákoutí a poukazovat na vkusné obraty a stylové machinace. Jenže já to neudělám. Jedním důvodem je to, že prohlášení o naprosto dokonalém nastudování budu moct vyřknout nejdříve za rok. Jsou procesy, které nelze urychlit, či je jinak měnit. Podobně je tomu i s touto kapelou, která složila do detailu dotažené album s množstvím melodií i droneových tahanic. A konec konců je zde navíc pro čtenáře stěžejní věc – moment překvapení a samostatné objevování. Na nic nečekejte a vrhněte se do vln této desky. Z předvedené galerie tónů budete mile překvapeni.