Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bratrstvo Luny - La Loba Ante Portas

Bratrstvo LunyLa Loba Ante Portas

Jirka D.23.2.2012
Zdroj: CD (# 8594069450200)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Bratrstvo Luny je unikátní (nejen) hudební zjevení, jehož tvorba není snadno přístupná a ze strany posluchače vyžaduje pozornost a otevřenost. Možná právě proto je každý další poslech novým příběhem, který se v davu jiných neztratí.

K napsání recenze na poslední desku Bratrstva Luny jsem se nemohl nějak dostat, i když jsem si ji pořídil v podstatě hned v době, kdy vyšla a od té chvíle ji sem tam proháním svým přehrávačem. Vymlouvat se na nedostatek času nebudu, spíš mi stále chyběl ten správný pohled a jasný názor na to, co autorská dvojice R.X. Thámo a  Darkthep vepsala do not a textů, ale když o tom tak přemýšlím, čekat na Godota bych mohl ještě dlouho; není to jednoduchá deska. Celkem paradoxně mi impulz k napsání několika vět dal jeden článek nejmenovaného českého publicisty, který shrnoval závěry z takové podivné schůzky a který se dost nemilosrdně vyjadřoval k aktuálním rockové scéně a jejím interpretům. Nevím, v jaké fázi (dle zmíněného článku) se nachází R.X. Thámo, jestli už má za sebou „balení dívek a žen, aby jim v koutech ukázal, zač je toho loket“, nebo jestli už postoupil do druhého stupně, kdy pochopil, že „dělá rock’n’roll“ a že je k tomu potřeba „osobnost s vizí“, ale osobně bych se přikláněl už k pokročilejšímu vývoji.

 

 

Jestli se mi na dvojici Bratrstva Luny něco obzvláště líbí, jsou to její vize, nápady, elán a energie, se kterou se pustili do svého hudebního konání, což dohromady dává výsledek, který dokáže oslovit fanoušky napříč hudebními směry a já sám jsem toho čistým důkazem, protože kromě občasné seance s deskami XIII. Století mi gothický rock nic moc neříká a stejně tak by mě nikdy nenapadlo vzít si dlouhý černý plášť, na hlavu si nasadit klobouk a rty nalíčit černou rtěnkou. Přesto si hudbu BL pustím s radostí a vždy s pocitem, že se mi dostane něčeho víc než jen několika písniček o nenaplněné lásce a trablech rodinného soužití. K vytvoření těchto skladeb totiž nebyl potřeba jen patřičný hudební kumšt, dobré nápady  a řada skvělých hostů od hudebníků, po grafiky a spisovatele, ale především velká porce inteligence, znalostí a hlavně lidského cítění. Dřív se tomu říkalo humanismus. Všechno tohle má ovšem jeden problém – stejně jak obtížně se čte Gotethe, tak komplikovaně se prokousává i do písní BL, z čehož je jasné, že příznivci sluchátka vedoucího z mobilu při ranní cestě do práce či do školy budou mít svou pozici značně ztíženou. Vždycky mě udivují lidé, kteří dokáží zároveň poslouchat, číst u to časopis a ještě vyťukávat smsku, cítím se dočista méněcenně...

 

La loba ante portas je název druhého alba a vlastně bych měl říci dvojalba, disky jsou tu obsaženy dva. Vyhnu se rozboru samotného názvu, vezte jen, že první část je v podstatě „vlčí žena“ a druhou část si s Hanibalem spojí asi každý. Přednější a důležitější je z pohledu sběratele a fanouška hudebních nosičů provedení, dnes bychom řekli, digibooku, které je na české poměry (odpusťte mi ten výraz) ojedinělé a o to vzácnější. Z vrozené lenosti se mi nechce počítat stránky v bookletu, ale je jich opravdu hodně a shodně s předchozím albem Goethit se jedná o Deatherovu grafickou práci (mimochodem obsahují texty ve třech jazycích). Našel bych tu možná drobné detaily, které usvědčují autory z probdělých nocí a hromady starostí, ale vybírat vši dneska nebudeme.

 

Děvět skladeb na prvním disku, dvě na druhém – čím začít? Snad poznámkou, že kdo se pustí do poslechu, nebude to mít lehké a objevovat krásy alba bude chtít opravdu čas a řadu poslechů. Možná si říkáte, že podobných poznámek, svědčících částečně o alibismu autora recenze a částečně o tom, že se mu deska nelíbí, jste četli už hodně, ale málokdy má tato douška takový význam jako v případě la loby. Proto možná bude schůdnější cesta začít těmi přístupnějšími skladbami, mezi které lze zařadit Když lekníny tiše se zhoupnou (krásná píseň, dramaticky zaranžovaná, v podstatě napínavá a neustále se vyvíjející) nebo Bílé Karpaty, kterou mám obzvláště rád. No a samozřejmě nelze opomenout ani ďábelské znamení Signum diabolicum, které se na nachází na druhém disku a které lze bez debat označit jako hit číslo jedna na albu – pokud máte problém s přijetím Bratrstva Luny a máte rádi hity, začněte tam. Časem pro vás nebude těžké podlehnout i ostatním písním, které bych tu mohl jmenovat jednu po druhé, od začátku alba do jeho konce (snad s výjimkou titulní, tu stále nemůžu přijmout za svou). Za všechny snad zmíním jednu, ke které byl rovněž vytvořen klip - Továrny na smrt, Auschvitz – Birkenau – a která snad dostatečně dokumentuje smýšlení jejich tvůrců a odkaz, který se nám svou tvorbou snaží předat. Jde snad o nejpomalejší skladbu na nahrávce, s občasně kostrbatě zakomponovaným textem do hudby (asi byste našli víc takových míst, ale jen bych parafrázoval známý příběh o češtině, kůži a jakémsi trhu), ovšem s nádherně vyvedeným refrénem a závěrečným kytarovým partem, za který by se nemusel stydět ani David Gilmour.

 

 

No a jsme na konci. Je na každém z vás, jestli si tuhle desku poslechnete či nikoliv a stejně tak je na vašem rozhodnutí, jestli si hudbu R.X. Tháma a Darkthepa připustíte k tělu. Z mé strany máte vřelé doporučení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky