Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cave In - Heavy Pendulum

Cave InHeavy Pendulum

Jirka D.21.7.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Propracovanější, důslednější, posluchačsky vstřícnější, ale taky méně spontánní a vzrušující. Cave In to zkouší jako velká a dospělá kapela.

Minulá deska Cave In patřila k tomu druhu překvapení, se kterým člověk nepočítá, nijak se něj nepřipravuje a v důsledku ani nelituje, když by k němu třeba nedošlo. Byla to taková ta spontánní událost, která se v životě občas vyskytne a zapůsobí na to malé sentimentální děcko v nás, o němž si myslíme, že už jsme ho dávno opustili. Máme je v sobě všichni. V případě této kapely to platilo dvojnásob, když si člověk uvědomí, čím si musela projít rok před tím v souvislosti s tragickým odchodem Caleba Scofielda, a bylo radost sledovat, jak si na desce všechno sedlo a jak snadno to lezlo do hlavy.

 

Nejsem si tak úplně jistý, jestli v případě novinky Heavy Pendulum platí staré české otřepané „s jídlem roste chuť“, ale v některých ohledech to tak na mě působí. Cave In především změnili vydavatele a chytili lano hozené od Relapse Records, což je sice label stále vzbuzující alespoň elementární úctu (oproti třeba jiným velkým labelům našich západních sousedů), nicméně je to kolos a jako takový má svá očekávání. Nechci nijak spekulovat nad tím, jestli být pod takovou značkou pro kapelu znamená určitý, byť třeba nevyslovený tlak na to zalíbit se, ale asi bez pochyb budu trvat na tom, že Cave In a Hydra Head k sobě měli mnohem blíž a tohle spojení mi přišlo mnohem přirozenější. Jasně, má to své nevýhody a limity třeba v tom, že sehnat minulou desku je v této chvíli celkem problém, ale jde to, když se člověk bude snažit. Naproti tomu novinku seženete v několika barvách a jestli jsem počítal dobře, tak na youtube jsou k mání už čtyři videoklipy. Uf.

 

Cave In band

 

Při srovnání s Final Transmission je novinka nejen víc než dvojnásobně delší, ale taky promyšlenější, propracovanější a taky posluchačsky v zásadě jednoduší a přívětivější. Je to dobře? Nebo není? Odpovědět na tuto otázku si nejspíš bude muset každý fanoušek sám a jakkoliv mi nastavení Cave In na minulé desce přišlo především díky silné spontaneitě uvěřitelnější, nijak se nebudu divit nadšeným ohlasům na desku novou. Ostatně je jich celkem dost a svým způsobem je to přirozené. Heavy Pendulum je totiž především hodně heavy deska, z těžkým až sludgeovým zvukem, která ale projevuje silný cit k melodiím, k jasné čitelnosti kompozic a posluchači předkládá přesně ten typ zážitku, u kterého se může cítit jako drsňák a přitom zásadně neopustit svou komfortní zónu. Nechci, aby to vyznělo nějak poťouchle, ale na Cave In na svém novém albu hrají přesně to, co u toho samého labelu už nějaký ten pátek valí do lidí Red Fang. Tedy hudební zábavu na pomezí stoner rocku a metalu s mohutným kytarovým zvukem, v případě Cave In tedy o fous chytřejší po vzoru takových Mastodon, musím-li uvést nějaké srovnání.

 

Na první pohled se to může zdát jako kritika a nespokojenost, ale není tomu tak. Heavy Pendulum je z tohoto pohledu totiž skutečně zábavná deska, skvěle poslouchatelná, u které mi zprvu vadila její délka (70 minut), ale nakonec mi stejně došlo, že řezat není co. A to ani dvě závěrečné skladby „na vydechnutí“ Reckoning a Wavering Angel. Samozřejmě syrový, ale v zásadě skvělý nádech minulého alba je pryč. Pryč je zvukový inženýr a muzikant Andrew Schneider (o jeho kapele Pigs jsme psali TADY), pryč je James Plotkin a zpět je možná trochu překvapivě Kurt Ballou, který s kapelou dělal jejich první desku Until Your Heart Stops (1999). Samotná kapela se pak snaží vykročit do trochu jiného světa, než v jakém dle mého názoru byla doma a kde měla své jisté. Světa populárnějšího, masovějšího, víc svázaného očekáváním a nevyřčenými nároky. Může to být kalkul, ale myslím si, že není. Může to být přirozený vývoj a další stupínek vývoje, který kapele přinese velký kopec štěstí. Anebo taky ne.

 

Bez ohledu na spekulace a moje vnitřní pocity je Heavy Pendulum dobrá deska, o tom nebudeme pochybovat. Skladby jako Amaranthine jsou jasným důkazem toho, že Cave In se toho pořád ještě nebojí a umí do toho šlápnout, a třeba takový závěr jinak trochu pospávající Nightmare Eyes je neskutečná síla. Jako celek deska i při své vražedné délce drží skvěle pohromadě a její poslech si lze užívat opakovaně, aniž by to bolelo. Což je možná ten problém, protože k téhle kapele trocha nepohodlí, trocha písku v očích a krve v uších patřili k věci. A tohle teďka skončilo.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky