Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cemetary - Black Vanity

CemetaryBlack Vanity

Sorgh15.11.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jedna z mnoha polozapomenutých kapitol švédských dějin doomu se jmenuje Cemetary a její název skvěle vystihuje záhrobní atmosféru alba Black Vanity z roku 1994.

Při pohledu zpět do těch časů se mi pokaždé zarosí oči.Takto se kdysi hrál pravověrný doom, tvrdě, pomalu, s bolestivě staženým obličejem a sveřepým vzdorem v srdci. Poslech trudného materiálu, jakým je Black Vanity, doteď drásá duši a vyjadřuje přímo fyzickou bolest. Ne každý byl hoden přežít tento koncentrovaný zmar, uložený na magnetických páscích a kompaktech, a mnoho slabých ve víře se muselo do budoucna uchýlit k falešným zrcadlům kláves a ženských sopránů. Upřímnost, nekompromisní prožitek a syrové dojetí Black Vanity je stálou hodnotou i pro budoucí generace.

 

Mrtvoly slov uložené do drtě notových stop dosud páchnou příkladným rozkladem. Tahle mršina tleje s grácií a ani uplynulé roky si nedokázaly poradit s práchnivým a zkaženým vzduchem. Kouzlo exhumované konzervy čpí až ze dna, které jakoby tam ani nebylo. Z plesnivého interiéru se mezi kňourajícími nástroji a vadnoucími údery rozléhá chraptivý přednes Mathiase Lodmalma, kterému jde v odpověď jen nikde nekončící prázdnota omráčená škodolibým tichem.  Mathias byl hlavní perzónou kapely, kromě hudby je podepsán i pod texty, které podává na talíři s oprýskaným emailem. Hlasem se blíží poloze Nicka Holmese a i celkový design Cemetary má k "Paradisům" prvních let poměrně blízko.


Celá deska je malým klenotem, skládá se však z různě zabarvených perel, které fanoušci musí po jedné ocenit a zvážit dřív, než si pro ně přijde smrt. Otvírák Bitter Seed usazuje zablácenou laťku špinavého zvuku, šustících činelů a nakřáplého vokálu, jehož přítomnost nás bude provázet celou podzimní promenádou. Na cestě nás míjejí rychlejší kusy s těmi doslova mrtvolnými, díky čemuž se rozvíjí barevnost alba se všemi jeho polohami smrti. Šlapavá Scarecrow, která nabourává image dohasínajícího života, je v přímém protikladu k Ebony Rain, v níž rázné údery bubnu tesají marný epitaf do kradené žuly. Mírné uvolnění svíravého tlaku na hrudi přijde s kamenným prachem načichlou Rosemary Taste The Sky, která v poslední třetině ukrývá uvolněné kytarové sólíčko nacpané do pohřebního pochodu. Nemám slov, tady si s gustem uvazuji oprátku a zůstávám upoutaný i během nezávislého jammování v Hunger Of The Innocent, které sem zabloudilo kdoví odkud. Za bílou kaňku na černé listině osobně považuji skladbu Black Flowers Of Passion, ve které se bere na milost dámské hrdlo a výrazná role je věnována klávesové skříni. Zkouší se možnosti spolupráce, nastavení nové rovnováhy, ale myslím, že se to moc nepodařilo. Skladba jako neposlušný hrob vyčnívá z řady a babky s konvemi zakopávají.

 

Až na toto malé zaváhání je Black Vanity parádní doomová záležitost, která nejen v diskografii Cemetary, ale v historii stylu vůbec zaujímá příslušně důležité místo.

 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Radek / 15.11.14 10:23odpovědět

Souhlasím, celkově jsou pro mě Cemetary srdcovka, každopádně nejvíce z jejich diskografie sahám po Sundownu (i po projektu s tímto názvem, za nímž rovněž stála ta samá osoba). Těším se na Mathiasův návrat na scénu s kapelou Lords of Saturn.

Garmfrost / 15.11.14 9:06odpovědět

Buď 100 nebo nic. Já tu desku tak miloval

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky