Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V květnu loňského roku měli návštěvníci žánrového DUNK!festivalu v Belgii možnost vidět první vystoupení dnes již devítiletého projektu Collapse Under The Empire, který v roce 2008 založili v Hamburku Martin Grimm a Chris Burda. Tahle ústřední dvojice tvoří kolem kapely v podstatě vše, nikoho dalšího jim není zapotřebí a letos to dotáhli už k šestému studiovému albu. A jen tak na okraj dodávám, že tihle dva stojí i za vydavatelstvím Finaltune Records, kde kromě jiných interpretů vydávají nějaký ten pátek právě i svoje nahrávky.

V řečičkách o The Fallen Ones se píše o prolnutí post-rocku a synthwave a dále se zmiňuje doporučení pro posluchače Mogwai či God Is An Astronaut. Přeloženo do češtiny představují Collapse Under The Empire instrumentální post-rockovou kapelu se silnou elektronickou stopou, která se v mnoha ohledech skutečně může blížit těm dvěma zmíněným, ale v mnoha dalších ohledech vás napadne ještě jedno jméno, které jsem neuvedl a neuvádí je ani ty řečičky - Maserati. A tím rozhodně nemám na mysli, že by role CUTE byla čistě plagiátorská a čím víc tuhle desku poslouchám, tím víc jsem o tom přesvědčen. Collapse Under The Empire jdou trochu jinou cestou a veškeré podobnosti jsou dány spíš žánrovými mantinely, které - a to si přiznejme - jsou v tomhle případě zásadně úzké.

Asi by teď mělo následovat slohové cvičení na téma „post-rock opět trochu jinak“, ale nejspíš jste něco podobného už někdy četli. A samozřejmě i slyšeli. CUTE nejsou v mnoha aspektech svojí tvorby odlišní od těch ostatních, i oni si honí triko s atmosférou, roztahují se do velkých ploch a místy působí až filmově, epicky. Přitom téměř nevyužívají gradaci, sází spíš na prostorový efekt a mnohdy - možná paradoxně - až na překvapivou subtilnost. Třeba ve Flowers from Exile, kde poměrně hezky propojují lehounkou elektroniku s pianem. Protipól pak představují poměrně tvrdé syntezátory - typicky v úvodu i v běhu skladby Blissful - které tvoří asi nejdramatičtější pasáže desky.

Ta zmínka o Maserati měla samozřejmě původ v již několikrát zmíněné elektronické stopě, kterou CUTE využívají ještě hojněji než jejich zámořští kolegové, a na rozdíl od nich ji používají spíš jako vydatné harmonické plochy než jako element podporující rytmiku alba. Výjimku najdete třeba v polovině titulní skladby, ale je to přesně ta výjimka, která potvrzuje pravidlo. K tomu připočtěme elektronicky znějící, buď triggerované, ale pravděpodobněji čistě programované bicí, a pak kytary, které se mnohdy od klávesového zvuku moc neliší. Ano, CUTE jsou hodně space, hodně synth a světe div se, vůbec mi to nevadí.

Ono tím nejdůležitějším je totiž skutečnost, že celková atmosféra desky drží dobře pohromadě a že album jako celek představuje příjemně poslouchatelnou a vyrovnanou zvukovou koláž. Opět se ni vrací reminiscence na Maserati, kterým se na poslední řadovce Rehumanizer (2015) - jen si to přečtěte ZDE - dařilo přesně něco takového. Oproti nim CUTE nedisponují takovou paletou nápadů a spoléhají spíš na přítulně naladěného posluchače, který právě vyšetřil necelých padesát minut na nekonfliktní, příjemně dramatický, ale jinak ve všech ohledech příjemný trip vesmírem elekronického post-rocku. Pokud jste naladěni, můžete se proletět.