Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Colp - PHilosophisED (EP)

ColpPHilosophisED (EP)

Jirka D.19.1.2014
Zdroj: CD-R v papírové pošetce, promo od kapely
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Na první poslech ostře se tvářící deska, s jejich narůstajícím počtem ale ztrácí dech. Pes, který štěká, evidentně nekouše.

Jihočeská kapela Colp funguje už pěknou řádku let a když bych navíc připočetl předchozí inkarnaci Colporrhaphia, řádka by se rozrostla dobře přes dvacítku. Po pěti dlouhohrajících deskách a tři roky od té poslední „Masquerade“ kapela pod vlastní značkou vydává čtyřskladbové EP, zhmotnělé na vypáleném CD-R v papírové pošetce. Důvod? Těžko říct...

 

Samotná edice a smysl nahrávky pro mě nepřestávají být záhadou, pochopil bych, kdyby se takto prezentovala mladá začínající kapela, ale nepochopím, proč v době přesycenosti všech a vším, kdy dodat přidanou hodnotu znamená zaujmout, neskončila nahrávka alespoň na klasickém CDčku. Ideálně třeba na desetipalci, nebo na split LP s nějakou obdobně nasměrovanou grupou. Možností je nepřeberně a ta, pro kterou se Colp nakonec rozhodli, mi přijde jako jedna z těch velmi mizerných.

 

Obsah takovou mizérii nezpůsobuje, ale k nadšeným závěrům má přece jen daleko. Zjevná inspirace u Meshuggah nebo u toho, co aktuálně představují post-meshu kapely typu Vildhjarta, napadne asi každého jen trochu vyposloucheného fanouška. Což je samozřejmě skutečnost, se kterou se každý může vypořádat po svém. Výjimkou je pouze čtvrtá „Disassembled“, která si vypůjčuje nu-metalovou rytmiku a místy možná zaslechnete KoRn.

 

 

Dominantní úlohu na nahrávce hrají kytary, jejichž stopy dostaly logicky nejvíc prostoru, a možná budete mít pocit, že je „překytarováno“. Kousavé riffy, breaky, rozsekaná rytmika, všechno je na první pohled fajn, jenže mezi „umět hrát“ a „dát dohromady dobrou skladbu“ je dlouhá cesta, kterou Colp překonávají velmi rozpačitě. I v rámci jedné skladby jsou schopni stvořit slušnou pasáž (závěr „Heatrage“) i nezajímavou instrumentální exhibici (větší část téže skladby), která tak jako tak v ploše EPka převládá. Na mnoha místech šestnáctiminutové nahrávky mám dojem jakéhosi nezajímavého až rozpačitého přešlapování (typicky „Equation“), bubeník hraje ohleduplně především k paličkám a o nějakém živelném projevu nemůže být řeč. Jestli mi aktuální deska Protest the Hero přijde jako velmi slušné splynutí hráčské ekvilibristiky a kompozičního nadání, pak tohle EPko poněkud bledne.

 

Celkový dojem nezachraňuje ani zvuk, který možná mnozí označí za moderní a dnešní, ale při bližším pohledu nepřekvapuje vůbec ničím. Vše je nalisováno do jedné nepřehledné úrovně, což trochu paradoxně vynikne nejvíc v hudebně povzbudivém konci druhé skladby, v němž se zvukově vše slévá a zahlcuje. Opět jedna z nahrávek, která byla nesmyslnými post-produkčními úpravami dynamiky proměněna v rámus, o kterém už ani nemám sílu se dál rozepisovat.

 

Colp


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky