Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cruor Cultum - Bloody Days On The Altar

Cruor CultumBloody Days On The Altar

Bhut26.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Debutová práce, která vystřelila Brazilce Cruor Cultum mezi raw black metalovou elitu. Album, které nenechá vydechnout a přetéká výraznými riffy, svižnou kadencí a jinou blasfémií.

Minulý týden se mé články točily ve víru Brazilíe, ačkoliv rytmus samby je jim na hony vzdálen, a tak volně pokračuji, lépe řečeno uzavírám tento cyklus vzpomínkovou recenzí na nepříliš známou kapelu Cruor Cultum. To je kapela, která toho za svou desetiletou existenci dvakrát mnoho nevyplodila. Konkrétně jde pouze o debutovou desku Bloody Days On The Altar a letošní dílo Crown Of Beasts. Novinku mám v merku, ale zatím jsem ji nikde nespatřil, proto věnuji krátkou vzpomínku desce debutové, která něco znamená.


Cruor Cultum nejsou otci žádného žánru, nejsou ani nijak zásadní v utváření jakýchkoliv kontur metalu. Je to jen jedna z mnoha kapel, která se rozhodla hrát black metal. Na první pohled nevýrazná, ne-li zbytečná kapela. Proč se tedy zdržuji tím, že o ní píšu? Důvodem je jednoznačně náplň oné desky, která mne dokázala přikurtovat do křesla a nevěřícně zírat. To, co autorská dvojice předvedla, je totiž neskonale úžasná práce, před kterou by nejeden black metalový nadšenec padal na kolena. Padám i já a hned si vysvětlíme proč.


Bloody Days On The Altar je sice deskou krátkou, za to neskutečně svižnou, energickou a především nápaditou. Autoři jsou srozuměni se všemi atributy, které má řezavý black metal syrového formátu mít. Na album předvádí množství výtečných melodií, nápaditých rifů a celou mašinérii umocňují bitevní palbou bicích. Tempo je rychlé, ale nikoliv extrémní. Černý koráb pluje střemhlav peřejemi ostrých kytarových pasáží. Právě ty kytary mne na nahrávce baví ze všeho nejvíc. Mají charakteristicky ostrý booster, který mívaly blackové kapely někdy na začátku devadesátých let. Při zběsilém hraní a pálení jednoho strhujícího rifu za druhým se mi pak ježí chlupy a počínám nekontrolovatelně běsnit. Kdo by to byl řekl, že právě v Brazílii vznikne takováhle smršť, kterou lze vyvažovat zlatem.


Netřeba dále rozvádět fakt, že jde o pravověrný poctivý black metal starého střihu. I zvuk se nádherně nese v oné smyslné zastřenosti a brousí uši posluchače. V Evropě se zažilo označování TNBM, což by šlo použít i na Cruor Cultum, ovšem museli bychom přistoupit k drobné změně, takže výsledná zkratka by byla TBBM. Jsem velice zvědav, s čím se pánové vytasí letos, protože laťku za sebou nechali opravdu vysoko.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky