Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cult Of Fire - Ascetic Meditation Of Death

Cult Of FireAscetic Meditation Of Death

Bhut29.1.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Vepište do dějin heslo मृत्यु का तापसी अनुध्यान, protože to se nyní stává učebnicí.

Zapaluji vonné tyčinky, které v souladu s mantrami mají navodit jistý stav mysli, který mne dovede do jiných dálav. Do jiné sféry myšlení a představ. Nepochybuji o ničem, co konám. Jsem tu jen já, šerá tma a ona - Kálí-Ma. Slabika universa kraluje na rtech a já vnikám do míst, o kterých jsem dosud jen studoval. Jsoucno.


Cult Of Fire již dávno dosáhli osvícení a inspiraci nečerpají v našem hmotném světě. Pro nápady si chodí k jednotlivým božstvům, z nichž vyždímají maximální extrakt silného charakteru. Triumvirát byl výtažkem ze Satana samotného, ovšem tuto bytost sosá nepřeberné množství ostatních. Cult Of Fire dnes konvertovali k orientálnějším praktikám, které v našich končinách mají zcela jiný lesk. Nové dílo od uctívačů ohně nese jméno psané v sanskrtu, do kamene nyní tesejte milník českých black metalových dějin: मृत्यु का तापसी अनुध्यान.

 

Jako zlověstné mantry působí jednotlivé skladby, které jsou ukryty v této děsuplné nahrávce. Atmosféra je skličující, působící přesně tím okultním dojmem, který od hudby požaduji - uhranutí a běhání mrazu po páteři, zároveň orientaci a sílu; a to vše se mi na tomto albu dopřává měrou vrchovatou. Neodpustím si ale poznámku o citelně přesyceném zvuku, což je jizva, která ačkoliv je jediná, notně poskvrňuje celkový nádherný obraz tohoto velkolepého díla. Pro audiofila je to bolestná situace, já jsem ale touto úchylkou nepolíben a v případě této kapely jsem ochoten odpouštět.

 

Můžeme začít třeba od kytarové práce. Neskutečně pohlcující výjezdy, které za sebou nechávají ostrou stopu, vrývají se do paměti a utváří vynikající melodie, které zůstanou v hlavě trčet velice dlouho. Právě jejich práce je naprosto skvostná a dělá tuto kapelu tím, čím je. Samozřejmě funguje vše ostatní, není opomenut jediný detail, do všech koutů se zabředlo, všechno bylo důkladně prostudováno a okrášleno. Třeba čtvrtá věc काली मां je toho naprostým důkazem. Jedná se o historicky první, řekněme, baladu této kapely, je to čistá mantra, která se nádherně rozlévá pokojem a konejší tělo i ducha. Není ostudou, když se ukáže i kapka slzy, jelikož to je důkaz toho, že tato hudba je smyslně procítěná a má patřičný účinek. Rovněž si myslím, že při prvním setkání budete jen nevěřícně civět do prázdna a vstřebávat tóny, které vám tato věc naservíruje. Zejména tajemný citar má opravdu působivou auru. Nemusíme se ale bavit jen o této skladbě, všude nám budou dopřány neopakovatelné melodie, skvělé pasáže a všudypřítomný pocit tajemna a mystiky dálného východu. K této náladě napomáhá i jisté zvolnění tempa, na díle minulém se skladby nesly svižně, teď ničí především atmosféra a odér, který deska vypouští. Pomalé pasáže nejsou ničím, co by hyzdilo jinak ucelenou a rovnou tvář alba, naopak takové chvíle se stávají vzácnými a věru skvěle v nich vyznívají kytarové vyhrávky a doplňující, jakoby nenápadné detaily v pozadí. Ať už jmenujeme zmiňovaný citar nebo gong, či všudy přítomné podkreslující klávesy, nebo jiné zvukové samply. Například sedmá píseň खण्ड मण्ड योग má neuvěřitelné kouzlo.


Ještě dnes přestavím svůj pokoj k obrazu božstva jiného, vždyť na uctívání bohyně Kálí není nic špatného, v Nepálu ji oficiálně uctívají dodnes. Fascinace tímto věděním mne provázela dlouho, dnes jsem obdržel soundtrack k magickým rituálům slavného orientu. Cult Of Fire navíc obohatili zážitek z muziky i nádherným obalem, který halí toto prvotřídní album. Já se jen nemůžu dočkat, až budu moci tuto desku objednat a postavit jej vedle Triumvirátu. Vepište do dějin heslo मृत्यु का तापसी अनुध्यान, protože to se nyní stává učebnicí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Karloss / 30.1.14 13:05odpovědět

Vždyť je to black metal a zvuk k tomu je adekvátní. Přemýšlíte o zvuku a zbytek vám uniká. Zvuk je ale dobrej, to se na mě nezlobte. Njn, progresivní fanoušci se vyjadřují k blacku.

Ruadek / 30.1.14 14:39odpovědět

Jestli sis všiml, pak někteří co tu kritizují zvuk si desku chtějí / případně už pořídili v originále. Takže že by tu byla "progresivním fanouškům" hudba ukradená, to si myslím že ne. Já sám jsem na black metalu začínal a vím moc dobře jak má znít, tahle kapela ale zvukem zbytečně trpí, to je vše co se tu třeba já snažím říct.

Ruadek / 30.1.14 11:04odpovědět

Přes všechnu invenci, jaká v našich končinách nebývá tohoto rozsahu, desku odkládám stranou díky zvuku. Ten je tak setsakra osoustružený, až je mi z toho nevolno. A to říkám já, který nemá nijak vysoké nároky. Vím že u black metalu se to bere trochu jinak ale tenhle zvukový teror fakt ne - nic nezní přirozeně, bicí znějí jako midi efekt z devadesátkových diskoték, kytary mají ostrouhaný zvuk do jakési elektronické koule a zpěv štěká kdesi v pozadí. Celý mix je slitý v obrovskou obludnou masu hluku, který prská a šumí a kdesi dole to duní. Hudba samotná je naopak skvělá a naprosto nechápu proč tohle nechala skupina totálně zničit výsledným mixem.

Coornelus / 29.1.14 11:57odpovědět

Přiznávám, občas jsem taky prase, co se týká zvuku, ale tohle je fakt síla. Mám doma vinyl, ale kvůli obalu, to je vážně skvost. Každopádně ten zvuk brání v tom, pustit si tu desku 2x za sebou. Ale po hudební stránce, musim jenom chválit.

Jirka D. / 29.1.14 12:49odpovědět

No celkem by mě zajímalo, jak ta gramodeska hraje, i když iluze si nedělám. Slyšel jsem CD master a společně s poslední deskou Saade to řadím k tomu zvukově nejhoršímu, co loni české kapely vydaly.

Coornelus / 29.1.14 17:02odpovědět

Saade mám taky a to je proti tomuhle pohoda.

Garmfrost / 29.1.14 9:16odpovědět

Naštěstí tahle deska není jen o zvuku, ale o hudbě a ta je skvostná, podmanivá... Už se těším na digipack. :-)

Jirka D. / 29.1.14 7:59odpovědět

Pro audiofila to bolestná situace není, ten by se něčeho takového nedotknul ani klackem. Tady ani nejde mluvit o zvuku, jako spíš o torzu, které z něj po všech těch úpravách zbylo. Dobré hudby je naštěstí všude dost ... přiznávám body za obal.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky