Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkened Nocturn Slaughtercult - Necrovision

Darkened Nocturn SlaughtercultNecrovision

Bhut13.3.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Hoathae Saitan! Necrovision přichází a spolu s ním i všechny mocnosti pekelné a dávají opět zavyučenou všem, kdož nevěří v jejich existenci. Poklekám před nimi a hltám krev s kalichu. DNS opět bodují a získávají mou zuhelnatělnou duši.

Německá sebranka ze samotného chřtánu pekel Darkened Nocturn Slaughter v čele s uhrančivou valkýrou Onielar se opět ozývá. Své nové poselství halí pod zlověstný název Necrovision. Nic naplat, žádné světlé zítřky nikoho nečekají. Sledujme cestu do hloubi študákova inferna…

 

Pro začátek trochu faktů. Necrovision je páté řadové album. Vydáno je s odstupem téměř čtyř let od posledního zářezu Saldorian Spell. Najdeme na něm devět skladeb o celkové délce čtyřicet minut plus necelé dvě minuty. Obrázkem svého obalu trošku vybočují z dosud nastoleného řádu tajemných perokreseb. V jednoduchosti je krása a to Darkened Nocturn Slaughtercult dobře vědí, proto jejich výjev na obalu nejeví známky složitosti. Ačkoliv o jistých detailech nevyplouvajících na první okamžik, by se hovořit dalo. V současné chvíli pro nás bude stěžejní především hudební náplň alba.

 

Tito němečtí bojovníci za syrový a charismatický black metal vždy v mých očích patřili k těm lepším a zdatnějším. Jejich klání končilo téměř vždy vítězstvím, či minimálně remízou, přičemž protivník byl převážně rozsekán, osouložen a znovu rozsekán. Vkrádají se mi do hlavy jisté myšlenky perverzních úchylností. Možná proto, že když slyším hlas samotné Onielar, plní se má krev obscénností. Není možné, aby takový nádherný skřek vydalo hrdlo světice a nezvrácené ženštiny. Ani na novém albu se tyto mé pocity nevytrácí. Kapela je uzemňuje a trvá si na svém, že do žádného šedého středu rozhodně nepatří. Válcují a drtí, tak jak je třeba.

 

Celá choromyslnost je rozeznívána démonickým intrem, při kterém možná bude jistým duším pobíhat mráz po páteři. Tato dvou a půl minutová předzvěst zla je pozvolna rozzářena silnými tóny syrového black metalu. Je to přesně ten styl, který se pro jedny jeví jako nemožná kolotočárna a pro druhé jako nedostižná krása. Sypačka za sypačkou, které neznají slitování a slovo úcta, či svátost. Bezmyšlenkovitě ničí a likvidují případné překážky. Nemají důvodu polevovat ve svém rozhodnutí a neodejdou, dokud nebudou se svým výsledkem spokojení. Jsem hlava pro dané rysy nenáročná a podřizuji se velení. Libuji si ve zběsilých tónech a rychlých hmatech po pražcích sem a tam. S obdivem se zaposlouchávám do řinčení kovových talířů kol baterie démona Horrna. A v neposlední řadě s oněmělým úžasem vnímám hypnotizující skřehot dívčiny za mikrofonem třímající šest posedlých strun. Jinými slovy bezchybná nespoutaná jízda divokého raw black metalu.

 

Každé řemeslo má své specialisty, kterým když podáme zakázku, tak jsme předem spokojeni s výsledkem. Tato skupina patří mezi fachmany s dobrým jménem, které se rýsuje už téměř šestnáct let. Nechtějí pošpinit svou čest a slovutný název. Musím konstatovat (a věřte, že velmi rád), že jejich dílo se opět leskne a má tu správnou patinu. Samozřejmě, veškeré klady sebou obvykle přináší i své zápory, ale jejich význam je pro tento počin zanedbatelný. Skvěle odvedená práce s poctivým duchem.

 

Jak démonicky deska započala svůj rej, tak potemněle ukončuje svůj odchod. V závěrečné mocné skladbě Necrocosmic Vision, která dohromady čítá něco málo přes sedm minut, se totiž objeví i grandiózní chorály. Jejich použití nemá sice velkého formátu, ovšem jejich výskyt je takřka dokonalý. Ostatně celá tato skladba obsahuje patřičné atributy, které charakterizují tento vynikající hudební styl a mou nemalou závislost na něm. Ptáte se ještě jednou, jaké to vlastně je? Vynikající, pekelné, sírou načichlé a toliko podmanivé. Co si přát víc?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky