Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkspace - Dark Space -II

DarkspaceDark Space -II

Victimer5.9.2024
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Tišší a chladně meditativní přístup k tvorbě Darkspace. Progresivní vs. bezkrevný.

Stav - připraven. Úkol - předložit protokol o odloženém materiálu, který si odložení žádal. Prostředí - výmluvné, v pozadí hraje skladba Song Of The Stars od Dead Can Dance.


Na neurčito odložený materiál je poslední album ultimátních kosmotepců Darkspace. Zkrátka proto, že je úplně jiné než dosavadní tvorba kapely a chtělo to bedlivější přístup. Víc pauz, častější rozbor. Jestli se to povedlo, je druhá věc... Darkspace se během let a čtyř alb vyprofilovali ve svébytné a svým způsobem až kultovní těleso. Není zas takový problém zachytit uctívání řady fans, kteří ke kapele bezmezně vzhlíží. Ta prostorová sonická vřava, kterou Darkspace produkovali, si ten status zaslouží. U nás na Echoes k němu podrobně přistoupil kolega Bhut TADY. Ano, to surové, strojově chladné objevování nových prostor má svoje kouzlo. Já zaujal pozici klidný pozorovatel a celý ten universální mumraj vnímal po svém. Důležité je, že aktivita Darkspace na dlouhých deset let ochladla a vše se mění až letos.


Zkraje roku se objekt Darkspace znovu objevuje v prostoru a předkládá svůj vlastní Song Of The Stars. Nové album Dark Space -II totiž tvoří jedna téměř padesátiminutová skladba. Pásmo strojové hypnózy na pomezí ambientu, industrialu a black metalu, který je protentokrát upozaděn. Zle riffující mašina se mění ve vyklidněnou saň, mění zvyky a způsob vyjadřování. Chová se jinak. Zůstává kosmický chlad a odcizení, a taky totálně příkladná definice hudby z kosmu jako takové. Jiný je ale náhled na tvorbu Darkspace. Zásadně jiný.

 


Jejich typické postupy jsou jen pozadím chladně ambientního prostředí kosmické stanice. Příští zastávka nekonečno, hluboké a temné. Darkspace. Ta specifická sterilní esence je pořád hlavním kořením alba, jen se vše odehrává v klidné až hypnotické rovině. V módu repetitivního přehrávaného záznamu, na jehož pozadí vystrkuje drápky typické ostří Darkspace. Není otupeno, je ztlumeno. Ani riffy nezanikly, jenom jedou v jiném režimu. Nejsou v popředí, ale jen dokreslují hlavní děj. Tu hypnotickou rovinu. Kapela na svou tvorbu začala nahlížet z jiné perspektivy. Celé to působí, jako by se Darkspace ztratili v prostoru a zní jen přerušovaně, jak to dovolí signál. Dominantní je navozené prostředí, pak až tvrdé jádro kapely. Představa, kdy na zadrhlý hudební stroj Darkspace narazila cizí entita kdesi vesmírně daleko, taky není úplně od věci.


Samotné provedení má ale své mouchy. Onu rovinu... Ty opakovací procedury jsou časem velmi náročné, únavné. Uchopení tématu a sázka na jiné vyznění, to vše je v pořádku. Realizace je přínosná asi tak polovinu hrací doby, pak se skladba pocitově láme v něco ne úplně zdravého. Ano, tato minimalistická, vyklidněná konstrukce zaujme, ale aby si člověk mohl říci, že se koncept povedlo dovršit, to už bohužel ne. Nepodařilo se mi proniknout do bodu, kdy bych mohl zaručit, že je tento přerod Darkspace zásadní. Spíš to celé funguje jako test. Tvorby samotné i nás posluchačů. Všechno se to opakuje. Motivy ve skladbě i celkové pocity ze skladby. Kdy zvídavost a zaujetí vystřídá bezkrevná poloha a marná snaha zachytit průlom. Něco speciálního, velkého. Nic takového nepřichází.


A protože jsem v době vydání trval na tom, že tohle bude chtít svůj čas, tak ho i album dostalo. Jiné vstupy, jiná období, myšlenková naladění. Výsledek je ale ve finále velmi podobný, prakticky neměnný. Odvaha udělat ze sonického tělesa v podstatě relaxační materiál se rozbíjí v kompoziční nedotaženosti. Nuda vítězí, skladba by si během své plynulosti zasloužila více narušení, zásahů. Ale ona jen chladně plyne a nakonec toho moc nenabízí. Celkově jsem ale rád, že k podobnému kroku Darkspace přistoupili, je třeba si toho cenit. Třeba jsem vedle a jsme svědky přerodu, možná jsme na začátku něčeho nového. Anebo to je opravdu jen test...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Dagon / 6.9.24 8:03odpovědět

Príliš monotónne, príliš minimalistické, príliš uťahané, príliš nudné... a áno, tiež som nahrávke venoval naozaj nadštandardnú porciu času... Ale kde (takmer) nič nie je, ani smrť neberie.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky