Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Depeche Mode - Delta Machine

Depeche ModeDelta Machine

Victimer19.5.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Vyrovnaná deska bez hitů, ale s jasným posláním definovat kapelu jako přelom žánrů elektroniky a blues.

Jakmile vyšla Jirkova recenze na aktuální album Cult Of Luna, zmínil v ní důležitou věc, a to poznámku o určitém typu alb (kapel), které by se měly podrobit prohlídce kritickým hledím až s řádným odstupem. S odstupem, kdy si materiál definitivně sedne v celém kontextu tvorby zásadní kapely a člověk si je konečně schopen vytvořit upřímný názor odpovídající realitě. Nechme ale Cult Of Luna stranou, protože teď je tu s námi kapela skutečně kultovní, aniž by to potřebovala zmínit ve svém názvu. Depeche Mode se po čtyřech letech vrací s novou deskou Delta Machine. A sám jsem zvědav jak na ni budu pohlížet za rok, dva či pět let.

 

Hned v názvu se ukrývá odpověď na otázku, co nás na albu čeká. Aneb uvědomění si samotných Depeche Mode co jejich hudbu činí nejvíce přitažlivou a přitom nejživelnější, tedy spojení chladu elektroniky a odvázaného rytmu blues. Elektro - blues, to je Delta Machine, to jsou tiskovčí mluvčí kapely a snad i příležitostný hráč na klávesy - Andy Fletcher, nestárnoucí leader ohebný jako kočka - Dave Gahan a autor většiny skladeb, sběratel starých synťáků - Martin Gore. Poslání alba je tak nad slunce jasné. Pokud se na minulém počinu Sounds Of The Universe zdáli Depeche Mode až příliš zahledění do experimentů s analogovými nástroji a hrou na spojení Kraftwerk a jich samotných, což ve výsledku přineslo neslané nemastné album, tak Depeche Mode dnes jsou mnohem více zaměření na vlastní podstatu a jistě i mnohem specifičtější pro fans, kteří kolem kapely jen zlehka našlapují.

 

Nové album neznamená nutně stop starým typům elektronických pomůcek, neznamená stop ani všem experimentům, protože právě tohle je cesta Depeche Mode po odchodu Wildera, tedy hledání a více tvůrčí svobody. Tam, kde Ultra navazovalo na tradici, další alba přinášejí velmi rozdílné pohledy na to, jak mohou kultovní chlapci z Basildonu znít. Novinka je smířlivějším albem, než jeho předchůdce, svým způsobem se tím připomenutím "pravého depešáctví" řadí po bok Playing The Angel. Každopádně vedle nové nálady 2013 se díky Delta Machine podíváme i zpět, někam na přelom dekád s osmičkou a devítkou na začátku číslování. Ano, alba jako Songs Of Faith And Devotion (blues a gospel aroma) nebo Violator a Black Celebration (obal alba je víc než výmluvný), lze na novince skutečně vystopovat, byť jsou dnešní skladby v mnohém jiné. Především už nelze čekat album hitů jako v minulosti. Čekat lze kolekci vyrovnaných písní, které Depeche Mode v posledních letech zdobí mnohem více, než alba s třemi stadionovými hity a pak o něco horší produkcí. 

 

Aktuální sbírka sebou nese silné momenty v podobě skladeb jako Angel (pohříchu vydané ještě před vydáním jako doprovod ke studio traileru), druhé singlovky Soothe My Soul nebo Gahanovy Should Be Higher. V dvou prvně jmenovaných je víc jak dobře slyšet proklamovaný blues odér a v té třetí zas Gahan omračuje výškou svého vokálu. Co se týká dalšího silného otisku blues, opomenout se nesmí skladba Slow, ani závěrečná (ve finále až deadcandanceovsky klenutá) Goodbye. Na konec osmdesátek pak lze vzpomenout pomocí Alone, Secret To The End, nebo úvodního temného kousku Welcome To My World, postupem času narůstajícího do podoby skutečně povedeného otvíráku, který v dnešní době funguje i formou právě započatých koncertů. Depeche Mode nahráli album, které roste před očima z poněkud uťáplého průletu kariérou v pozoruhodné a osobité dílo. Dílo patřičně temné, místy až gotické, s neustálým nervním nábojem a hlavně s všudypřítomným odleskem duše amerického venkova a jeho bluesování. Tradičně netradiční, svojští i experimentální. Delta Machine neznamená přelom, ani neočekávanou kapitolu kapely, ale reprezentativní vzorek, který lze označit jako to lepší, co Depeche Mode nahráli po odchodu hlavního tvůrce své tolik výrazné kultovní tváře.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky