Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Doomriders - Grand Blood

DoomridersGrand Blood

Victimer27.2.2014
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Čistá upřímnost znovu podrtí kde má, rychle se odvalí a nebude to trvat dlouho a přijde chuť si to zopakovat. Jako zatím vždycky.

Od nějakého retro žlábku s nápisem "be Sabbath or die" jsme na míle daleko, přesto je cítit odkud vítr vane. K tomu si přibalte deku, vyrážíme směr americký venkov, v batohu se v láhvi přelívá zbytek kořalky, auto sotva jede a brokovnice v přívěsu taky není úplně marná. Sedneme si kousek za město, rozděláme oheň a vybalíme chlast s trochou fetu, kytary a začneme. Už jsme se neviděli, že to ani není pravda. Tak to nebudem dál protahovat, ruku na to a hrnem. Je to tak, přišel čas si to zase rozdat s DOOMRIDERS.

 

DOOMRIDERS nejsou z těch, kteří kropí naše uši bezpočtem nahrávek, jsou rozvážní, mají na všechno čas a dobře dělají. Nač se převalovat v pelechu a neustále si servírovat jednu desku za druhou ostrou jako kamení, když se stačí občas potkat a upřímně si popovídat. "Grand Blood" je teprve třetí nahrávkou tělesa, jehož kroky směřují do řad Old Man´s Gloom, za panem Cavalerou nebo k rámusu Converge. Samotní DOOMRIDERS jsou pak rolloví hrdinové, k nimž patří džíska s nášivkou, stejně jako hardcorové prznění stoneru metalu, trocha starého doomu, ale taky punkové energie, aby nám ten metálek moc nezatuhl. Zkrátka a dobře, pařbička jak má být, bez všech těch okrasných serepetiček kolem.

 

Krev v žilách nám tuhnout nebude, za krk nám neskočí krvelačná bestie, ani si nesedneme na bobek před goticky nastavenou clonou. Z obrazovky nevyřvává kůže prostý týpek a nemele hovadiny od nutnosti zabíjet vše živé. Nějaká ta lebka se sice po zemi povaluje, ale spíš jen tak na kopnutí, než na novou variantu servisu vína a obřadu jeho pití. DOOMRIDERS prostě jedou a nemají se k nějakému filosofování nad osudy jiných. Je-li potřeba přišlápnout plyn, stane se tak a když se z té rychlosti už točí hlava, proč si na chvíli nezpomalit... Z toho se přece nestřílí. DOOMRIDERS mění svůj výraz jak se jim zrovna zachce a nemá cenu to řešit. Není to křeč, je to tvrdší bigbít a pěkně bez pravidel, jen s tím, aby to mělo nějakou formu. Formu, která je zkrátka baví, nic víc.

 

https://fbcdn-sphotos-d-a.akamaihd.net/hphotos-ak-prn2/t1/2449_53777768100_2625_n.jpg

 

Celkově se nedá nic moc řešit ani v případě nějakého vývoje, posunu nebo postoji mimo naznačené mantinely. Jestli máte zrovna chuť na debutovou placku "Black Thunder", klidně si ji dejte, chce-te li zařadit dvojku, nevidím v tom problém. DOOMRIDERS do třetice, to je znovu klasika a i když se nic nového neděje, tak tihle Amíci patří mezi ty grupky, u kterých to nevypadá ani chvíli blbě. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Coornelus / 27.2.14 11:25odpovědět

K recenzi neni co dodávat. Absolutní souhlas. Jen dodám, že se těšim na květen, kdy to bude na Sedmičce společně s Beastmilk určitě parádní jízda.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky