Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Echoes of Gloom - The Mind

Echoes of GloomThe Mind's Eternal Storm

Jirka D.13.2.2026
Zdroj: mp3 VBR V0 // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Solidní blackmetalová deska z pera debutujícího projektu.

Dnešní recenze nebude o tom, že se ze mě stává kovaná fanynka black metalu, protože tuhle možnost už jsem historicky propásl a pravděpodobně už se nebude opakovat. Na druhou stranu ale mám rád občasný kontakt s tímto žánrem a zvlášť, je-li to jeho příjemnější, poslechová a atmosferičtější podoba (ortodoxní fans prominou…). A zhruba takhle by se právě dal charakterizovat debut mladého nadšeného Australana Dana Elkina, který je na světě od podzimu loňského roku (ten debut) a jeho poslech, řekl bych, nebolí ani trošičku.

 

Echoes of GloomOnen Elkin si svůj úplný veřejný debut odbyl už v roce 2024, kdy v rámci svého dalšího projektu Stellar Remains vydal EP Wastelands. Tahle jeho podoba je dle metalové encyklopedie laděná do atmo black / deathu, což jsem neověřoval a taky jsem se neptal, proč rok na to vydává tentokrát už plnohodnotnou nahrávku pod novou značkou Echoes of Gloom, jestli je v tom nějaký zásadní rozdíl, jestli je rozumné štěpit síly a jestli to nebude působit pro kolemjdoucího trochu zmatečně. Bhut by mi jistě vysvětlil, že u těchto one-man bojovníků je normální, že počet jejich projektů se blíží počtu členů Kelly Family, že jenom dva projekty je vlastně naprostá zívačka a že co zase pořád mám. To já jen tak…

 

Deska The Mind's Eternal Storm nám přistála v redakci společně s dalším asi tisícem a jedním albem prostřednictvím digitálních prostor, takže důvod, proč zrovna ona se dostala až do finále v podobě recenze (pozor, návod!) je třeba hledat nejspíš v tom obalu. Přiznám se, zaujal mě. Barevným laděním, osudovostí, možná záměrnou nekonkrétností, pod kterou si člověk může představit v podstatě cokoliv, třeba Putina před branami Paříže nebo stav EU za pět let.

 

Obsah nahrávky je, jak už bylo řečeno, black metal ponejvíc atmosferický, se silnou melodickou složkou, přiměřeně dobrými zpěvy (místy vícehlasými), zahraný ve středním až rychlejším tempu, s hladkou a příjemně plnou kytarou a na můj vkus rozumně zahranými bicími. Nedokážu rozklíčovat, jestli je Elkin nahrál sám, nebo zda bicí programoval, protože pokud ano, tak klobouk dolů jak před možnostmi současné techniky, tak i jeho střízlivým pohledem na jejich vedení. Na několika místech mi připomínají styl používaný u Agalloch, z čehož možná (mimo jiné) pramení moje sympatie.

 

Album má v duchu svého žánru a své celkové tematiky docela zastřený a svým způsobem nevýrazný, tichý a neagresivní zvuk, což vidím a slyším jako jednoznačnou přednost, díky níž nahrávka velmi přirozeně naskakuje na poslechový automat a umožňuje posluchači snít. Zaposlouchávat se a přitom spřádat svoje vlastní myšlenky, které mohou plout v nebeských výšinách stejně snadno jako se nořit do nejhlubšího nitra. Kompozice jsou v tomto ohledu vedeny volně, přirozeně a až na několik dramatičtějších momentů a lehkou zuřivost skladby Wanderer of the Mind's Eternal Storm představují ponejvíc zamyšlenou až kontemplativní formu blackmetalového žánru. Něco pro snílky, romantiky, vypravěče starých příběhů a přírodní mystiky, řekl bych. 

 

Deska obsahující včetně minutového intra a jedné krátké mezihry osm položek hraje a plyne jedna báseň. Bez nudy, bez přešlapů a bez komplikovaností, které by její plynulý tok zbytečně čeřily. Asi vás při jejím poslechu napadne několik a možná spíš mnoho podobných, mezi které bych tak úplně nezařadil vydavatelem uváděné Emperor nebo Summoning (ty možná), ale třeba Drudkh v takové light verzi už trochu jo. Echoes of Gloom určitě není o objevování nových území, ale o stvrzení vlády nad těmi už objevenými už ano. Z tohoto pohledu je tahle deska v podstatě výborná, a to navzdory její levné, dost možná neprůbojné a takové zastřené produkci. Možná právě proto. 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky