Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Etera - Etera

EteraEtera

Jirka D.17.2.2026
Zdroj: FLAC (24bit, 44.1 kHz)
Posloucháno na: MARANTZ UD7007 / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Dobře zahraná, dobře zprodukovaná, žánrově odpovídající, ale taky ničím překvapivá. Etera debutují stejnojmennou deskou.

Jak moc je jméno Etera známé na domácí scéně, si netroufám tak úplně odhadovat, ale myslím, že mimo metropoli moc ne. Pražský kvartet je zatím na začátku svého příběhu (a dost možná i na jeho konci) a když jako měřítko výkonu vezmu vydanou muziku, tak kromě jednoho singlu z jara roku 2022 (skladba Kámen) je ještě slyšet ozvěna startovního výstřelu, který padl v prosinci dvacet pět. Eponymní album obsahující sedm skladeb vyšlo vlastním nákladem, pokud jsem něco nepřehlédl tak pouze digitálně a vzhledem k zahlcenosti digitálního prostoru a množství muziky všude kolem si troufám tvrdit, že bez ohledu na kvalitu či cokoliv jiného se bude prosazovat těžko. Taková je doba.

 

Etera, jak už bylo napsáno, jsou a teď už spíš byli čtyři, hrají čistě instrumentální post-metal a chvílemi možná post-rock, když zvolní a vydechnou. Nástrojové obsazení je tedy zcela zřejmé a stejně tak základní schéma jejich hudby, které za mě nijak nevybočuje z obecně platných představ o tomto žánru. Muzika je svým způsobem důraznější, nechci úplně použít slovo tvrdší, kytary hutnější a na první poslech překvapí, že zvuk je velmi současný, řekl bych docela profi, a i když třeba bicí v tomto podání příliš nemusím (rozuměj sterilní až plastikové, zaměnitelné a neživé), tak připouštím, že přesně takhle se to dneska dělá a že Etera hned na svém startu zní velmi dobře. Kdo si potřebuje dohledat víc, zamíří na stránky studia Jaro Sound, kde se do určité míry nahrávka tvořila, byť detaily co přesně a jak moc jsem nedohledal.

 

Etera band

 

Obdobně profi vypadá i obal, který sice vůbec netuším, co symbolizuje nebo má představovat, ale taky nikde není napsáno, že něco symbolizovat má. Obdobně jsem na tom s názvy skladeb, které při instrumentální produkci mohou znamenat v podstatě cokoliv zcela obecně, což v tomto konkrétním případě (názvy jako Nic, Tady, Nejsi a tak podobně) platí dvojnásob. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, že kdyby se zcela náhodně zamíchalo pořadí skladeb a jejich názvů, došli bychom do naprosto stejné situace. Tedy nikam.

 

Vlastní muzika kapely stojí primárně na kytarách a díky absenci samplů / ambientu / elektroniky je ohlodaná až na kost. Zásadní otázka, zda obsahuje nebo představuje něco nového, neotřelého nebo aspoň inspirativního, má jednoduchou odpověď – ne. Nijak zásadně nepracuje ani z gradací či jinou formou kompoziční dramatičnosti, byť náznaky tam jsou a do určité míry zásah do vašich emocí samozřejmě očekávejte. Ale není to mnoho a nabízí se tak další otázka, zda má taková nahrávka ambici zaujmout, oslovit, upoutat pozornost, a to nikoliv jen prvním poslechem, ale řekněme dlouhodobě. Osobně se kloním opět k odpovědi ne, i když bych asi těžko hledal argumenty dokládající, že kapela dělá něco špatně. Nedělá, jen to, co dělá, zní příliš obyčejně, příliš zaměnitelně a v žádném ohledu jedinečně. Etera pouze přehrávají již tisíckrát přehrané a v této chvíli nenabízí nic, co by je definovalo jako osobitou kapelu.

 

Nahrávka asi nejjistěji obstojí v čistě technické rovině, tedy kromě zmíněného zvuku i v řemeslné kvalitě jednotlivých hráčů, ale snad neprozradím nic tajného, když napíšu, že takových je dneska moc. Plný internet. Snaha vykřesat z ní něco víc, uměleckou ambici nebo touhu sdělit něco hudebně podnětného, vyznívá naprázdno a sám sebe se musím ptát, jestli by právě o tohle nemělo jít především. Její jazyk je sterilní, bez nadšení, které by samovolně přecházelo na posluchače – žádné mrazení v zádech, žádné vyloženě emoce, jen čistá, žánrově definovaná a tudíž předvídatelná rutina. Je to dost? Anebo málo? Především je to odpověď na otázku, má-li smysl se k takové desce vracet. Tak jak se mi to děje u FDK, jejichž zvuk v tom trochu slyším, nebo třeba u Long Distance Calling, jejich album Avoid the Light považuju za jeden z možných etalonů podobné produkce. K těm se vracím rád, k Etera to na návrat nevidím. Neslyším důvod.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 17.9.14 15:25

Člověče DT na Scenes, který jinak znám úplně zpaměti, v tom neslyším vůbec. Pokud myslíš určitou velmi technickou fůzi metalu hranou až s pedantskou přesností a zároveň se smyslem pro improvizaci uvnitř kompozice, pak souhlasím. Ale jako jo, určitě mi chybí deathový odér a hrubost minulých - starších - desek ale s tím se musí počítat u každý kapely, která udělá tlustou čáru a začne trochu jinde a jinak. Ani pro mě tohle nebude mezi deskami roku, nesmím ale zapomenout prohlásit, že si NESMÍRNĚ cením jejich vývoje a odvahy jít tam, kam se vypravili. Žádná touha vracet se ke kořenům, žádné elektronické hrátky (když už není kam), žádná křeč (co, hoši z In Flames?) ale přesah, kterej člověku postupně dochází a cení si ho. Nevím jestli je to o posluchačské vyzrálosti, ta deska je dost specifická a pokud tě nebrala ani ta minulá, nemusíš se nikdy dostat ani do té současné.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky