Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K poslechu třetího alba Face The Day můžete přistoupit tak, že o něm nebudete vědět naprosto nic, anebo se naopak seznámíte s okolnostmi jeho vzniku. Troufám si tvrdit, že v obou případech dojdete k odlišným závěrům nebo chcete-li hodnocením, o nichž je téměř až filozofická otázka rozhodnout, které je to správnější. Aspoň tak jsem si ten příběh prošel já – nejdřív album poslouchal v podstatě naslepo a udělal si z toho závěr. A pak jsem si přečetl to, co o něm napsal jeho autor a zjistil, proč mi některé věci nesedí a že když se na ně dívám z jiného úhlu, vypadají jinak. Co lze považovat za správnější přístup? Vědět nebo nevědět?

téma ztráty, smutku a melancholie je všudypřítomné

Face The Day vznikl coby projekt Martina Schustera někdy v roce 2015, tedy v době, kdy jeho domovští prog-metaloví Mindwork počítali ovečky a tvůrčí přetlak tentokrát v rockovějším než metalovém duchu musel ven jinudy. Aniž bych chtěl vzbuzovat pocit, že si hřeju naši vlastní polívčičku, už tehdy jsme na Echoes s Martinem rozebírali jeho budoucí plány (Victimerův rozhovor máte ZDE) a taky si všimli debutní desky Corroding Dreams vydané rok nato (čtěte ZDE). Stejně tak jsme si všimli druhého alba Stuck in the Present z roku 2018 (recenze ZDE), které představovalo oproti svému předchůdci citelný krok vpřed, citelný krok k prog-rocku a taky album, o kterém se docela psalo a většinou docela pozitivně. Na třetí, tedy to aktuální album jsme si ale museli počkat (oficiálně čekání pokračuje do 22. září)  – v mezičase se ze svého počítání oveček probrali Mindwork a stáhli pozornost k sobě, Martin rovněž spojil síly s Martinem tentokrát Peřinou a společně s ním vydal desku kapely Martians (i o ní jsme psali) a taky si prožil nějaké ty životní peripetie, které podle všeho nebyly úplně snadné. Tím bych se ale dostal k těm okolnostem stojících za vznikem nahrávky, zatím ale bez nich...

... protože bez nich je to oproti předešlé desce Stuck in the Present krok zpět. Krok k melancholičtějšímu, pomalejšímu a méně energickému rocku, kterému přiznat adjektivum „prog“ spíš nejde, než jde. Živočišnost minulého alba mě bavila, dokázala příjemně schovat jinak docela ospalý Martinův hlas, se kterým jsem se za ty roky pořád úplně nesžil. Bavil mě dravější způsob vedení baskytary, bavil mě bonus několika hostujících muzikantů kořenících Martinovu hudbu přesně v tom správném množství a poměru. A to všechno je tentokrát pryč. Když budete Echoes of the Child‘s Mind poslouchat nepozorně a povrchně, vyjde vám z toho taková uvzdychaná, pomalá a značně nezáživná pop-rocková deska. Můžete u toho zůstat a nejít dál a stejně tak můžete mít pocit, že i když dál jdete, že některé skladby se z této pozice nechtějí odlepit (já ten pocit mám, za všechny závěrečná Last Kiss).

nahrávku lze vnímat jako soundtrack k nejtemnějšímu období mého života

V zaslaných materiálech se píše, že deska by mohla rezonovat u fanoušků Pink Floyd, Porcupine Tree a pro mě trochu překvapivě Mogwai, ale osobně s tím mám trochu problém. V náznacích a v některých detailech možná, ale svou náladou, atmosférou směřuje Echoes of the Child‘s Mind jinam a po pravdě mám velmi podobné pocity, jaké jsem zažíval u pozdní tvorby Anathema (řekněme od alba We‘re Here Because We‘e Here dál). Místy jako bych zaslechl post-rock ve stylu Mono (There's a Place in My Mind Where I Tend to Hide), místy takovou tu Neigeho melancholii Alcest, nebo ještě blíže Les Discrets. Anebo takový ten „prog“ rock, jaký představují Airbag či jejich kytarista Bjørn Riis sólo, nebo třeba nálady, které znám ze zatím jediné desky Storm Corrosion (skladby Dawn a Panta Rhei). Je to v důsledku celkem vedlejší, různými jmény bychom tu mohli šermovat dlouho a nakonec bychom stejně padli únavou a neposunuli se dál ani o píď. Jít dál totiž znamená jít po detailech.

A právě ty jsou na této desce znamenité. Detaily v podobě množství hudebních stop, jejich spojení, překrytí, prolínání, a až post-rockové vrstvení. Detaily v podobě efektů na kytaře, které dokážou velmi věrohodně budovat náladu atmosféru skladby a vystihnout její podstatu. V tomto ohledu je z nahrávky cítit velký díl práce a pečlivosti při jejím skládání, které bylo podtrženo velmi důstojným (důstojným na domácí podmínky) záznamem, který s výjimkou bicích a piana pořídil Martin sám. Pravdou je, že mastering Andrewa Edgsona kolem všeho utáhl docela těsnou smyčku a všechnu dynamiku vytěsnil pryč, nicméně i při analytickém poslechu na sluchátka se o žádný vyloženě průšvih nejedná. Z desky je cítit tlak komprese a místy, ale opravdu jen místy zachytíte silnější limitaci v intenzivnějších pasážích. Aniž bych vás chtěl ale nějak podceňovat, pokud tento rozměr hudby neřešíte, ani si toho nevšimnete a asi nabudete dojmu, že jak Martin Schuster doma, tak Andrew Edgson v Austrálii (podle všeho je to TEN Andrew Edgson ze studia 301 (!), kde třeba vznikla fantastická, posmrtně vydaná a moje moc oblíbená deska Esbjörn Svensson Trio nazvaná prostě 301) odvedli dobrou práci.

Budiž. Detaily jsou skvělé, výsledek trochu utahaný, hraje hodně na city a pokud si je nespojíte s tím, že autor tímto způsobem ventiluje své těžší životní období, asi plného docenění nedosáhnete. Kromě vyložené hitovky Entagled Souls, byť místy (upřímně) docela laciné, je deska přístupná jen pro trpělivé posluchače, což lze vykládat jako výhodu i jako nevýhodu současně. Za mě album postupně vyrostlo – od prvotního spíš zklamání po stav, kdy si jej dokážu užít v mezích toho, že všechny výše uvedené kapely si pustím raději. Pokud něco zůstalo na emoční nule, pak je to obal, ten se mi zatím líbit nezačal.