Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Germ - Grief

GermGrief

Bhut22.1.2014
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W / PC, Accord 2.1 SW 1800 EU, 2x13W + 1x30W
VERDIKT: Berme v potaz, že existuje kapela, která je výjimečná a snad i jediná svého stylu. Tou kapelou je právě Germ, což se aktuální deskou podařilo deklarovat. Výpravný elektronický black metal s vynikající atmosférou.

Germ je tak nenápadný a přitom tolik hodnotný projekt, až se tají dech. Zatímco v roce 2012 odpálil Tim Yatras svou Germ kariéru, nestačil jsem se divit s jakou kadencí nastoupí. Ještě téhož roku stačil vydat vedle debutu také malé, avšak neméně cenné EP a roku čerstvě doznělého, tedy 2013, už si připsal na konto druhé album Grief. A právě o něm bude nyní řeč.

 

Nejprve mne trochu zarazil obal celého díla. Poněkud se vymyká dosud nastolené grafice a hovoří zcela odlišným jazykem, než který bychom od něj očekávali. Výjev působí avantgardně a nebojím se ho označit i za depresivní. Když to srovnávám s hudbou, tak mi to k sobě zrovna dvakrát neštymuje. Přesto bychom o drobné depresivní a snad i avantgardní náladě hovořit mohli. Jako celek zní ovšem Grief jinak.

 

Stále se pokračuje, prohlubuje a roubuje na nastolený řád elektronického black metalu s melancholickými výpravnými plochami. Ovšem nyní Tim vše posunuje zase trošku dál. Hranice mají nové linie a tvář kapely se drobátko pozměnila. Elektronika už není natolik určující element, jakož tomu bylo především na předchozím EP Loss, které přímo přetékalo podobnými vlivy. Debut Wish byl krásně vyvážený a působil jako nekonečný výlet kamsi do astrálu. Grief už ponechává posluchače nohama na zemi a spíše mu podsouvá pozemské krásy, které zpestřuje výbuchy supernov na obloze. Daleko více si pohrává se samotnou náladou a rozvrstvením skladeb. Album má písničkovitější zpracování a na první dojem se jeví jako unylý materiál. Rozhodně není jeho náplň při prvním kontaktu tolik šokující, jako bylo seznámení s Wish. Zdá se, že jen srovnávám s albem minulým, ale mohu vlastně jinak, když byla laťka nastavena tak neúprosně vysoko? Samosebou, i Grief má co říci a rozhodně nevaří z vody, či neomílá osvědčené postupy. Nesnaží vykrádat sebe sama. Jde o to, že Grief není albem na jeden poslech, není tolik upřímné a sdílné, aby ze sebe bylo schopné vymámit veškerá tajemství hned, bez čekání. Pěkně si své klenoty hýčká. Jen tu stojí, stejně jako se dívají oči postav na obalu alba, jaksi nepřítomně...

 

Svůj šarm ale má. Určitě bych vyzdvihl použití hostujícího vokálu francouzské zpěvačky Audrey Sylvain. Její hlas je jedinečný a krásný. Hladí a zároveň dokáže i pěkně pocuchat nervovou soustavu. Kdo znáte její dřívější působiště (především v Amesoeurs se předvedla náramně), jistě víte o čem je řeč. Vedle ní Tim znovu pěje svým čistým vysokým vokálem, který střídá se zběsilým rykotem. Nádherný kontrast. A na kontrastech celá hudba staví. Elektronika v kombinaci se šlapavou hrou bicích má taky něco do sebe a má takovou moc, že se od ní budete jen těžko odtrhovat. Těchto momentů je na albu až až. Krom počtu skladeb totiž narostl i hrací čas, který se oproti debutu posunul na téměř dvojnásobek. Možná i proto jsou ty první krůčky tolik krkolomné. Výsledek je ale fascinující. Berme v potaz, že existuje kapela, která je výjimečná a snad i jediná svého stylu. Tou kapelou je právě Germ, což se aktuální deskou podařilo deklarovat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 22.1.14 15:43odpovědět

Tahle deska mile překvapila. Tim z toho nechtěl udělat elektro rockovej projekt, ale žene to do blacku hlava nehlava. Mám rád Austere, mám rád Germ. Mě ta atmosféra naplno pohltila a od podobně ložených souborů prakticky víc nechci. Napěchovaný až po okraj emocemi, vokální hysterie a trochu diska, aby se neřeklo... Je to o pocitu každýho z nás, mě to svýho času úplně odrovnalo. Nyní jsem stále nadšen a desku mám pořád uplou velmi vysoko.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky