Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě než se začnete trapně hihňat nad nedozírnou originalitou obalu nahrávky, vzpomeňte si na své pubertální roky, kdy jste jistě nosili na tričku nějakou tu lebku. No dobře, soudím hlavně podle sebe a byl bych sedmilhář, kdybych tvrdil, že nějaký kus skeletu nezdobí vybrané kousky z šatníku dodnes. Jen se prostě neubráním úsměvu, když vidím toho válečníka s krví zbroceným mečem uprostřed válečné vřavy výhružně vzhlížejícím směrem k hořícímu sídlu lokální šlechty. Jistě bych v polici něco podobného také našel, ale obávám se, že datum vydání bude již po expiraci. Ale třesky plesky, teď je tady blackmetalový moloch Gravespawn se svou třetí řadovou deskou The Elder Darkness. Která ctí pravidla žánru.

Nejednou jsem si při poslechu vzpomněl na Old Man's Child. Tuhle kapelu jsem svého času notně ctil a vlastně k ní nemám dodnes výhrady. Gravespawn mi pak připomnělo její zvuk, stylizaci a celkově náladu této konkrétní podoby black metalu. Ale jak jde čas, tak se posouvají i různé výrazy určitých hudebních odnoží a také nároky člověka samotného. Mistr Reaver (což je jedinný člen této kapely) to ale vidí jinak. Zjevně je věrný svižnému duchu černého kovu, ze kterého vytváří hutný ingot. A jak z hodin technologie víme, ingot ještě nějaké to opracovávání potřebuje. Takže by měl na řadu přijít jiný slévač, který dílo dotáhne. Směr je načrtnut dobře, dokonce jsem schopen vydržet celou desku úplně v klidu, ale k vyzrálejšímu výsledku mi pořád cosi chybí.

Aby to ale nevyznělo, že deska The Elder Darkness je nějaký prachbídný škvár, tak musím říct, že sama o sobě je vcelku samonosná. Nepotřebuje důkladnější znalost témat, o kterých se zpívá, ačkoliv to je vždycky zaručeným plusem. Tenhle black metal je svižný, melodický a v konkrétních místech nabídne zajímavá zpestření. Leč bohužel stále nedostačující k nirvaně. Plusem určitě budou kytarové plochy, které krásně bzučí, přesně dle nepsaných pravidel. Však když té desce dáte šanci, tak zjistíte, že ona vážně není vyloženě marná. Jen je to takové… nic víc nenabízející. 

Provázanost mezi obalem a skladbami asi nejlépe dokládá skladba Die By The Sword. Ovšem tenhle kousek je prapůvodně od Slayer, kteří jej poprvé představili na své prvotině Show No Mercy. V podání Gravespawn jde o takovou epičtější verzi, kterou dle mého shazují klávesy (ostatně jako celkovou syrovost nahrávky). V originále jde o svižnou thrashovou rubanici, která by v rukou blackera nemusela být nutně propadákem, avšak tato verze není z těch, kterou bych si kdy zařadil na kompilaci coververzí. Na druhou stranu jsem rád, že skladba dostala výraz kapely a nikoliv podoby nerozeznatelné od původní verze. Takže svým vyzněním skvěle zapadne mezi ostatní skladby, snad jen s výjimkou riffování, které pro tento případ opustilo třasavku v zápěstí a vrhlo se na úderný základ mejd baj slejr.

V konečném výsledku mohu klidně říci, že ta deska není hloupá. Má celou řadu skvělých nápadů a rozhodně neztrácí dech s rostoucím časem stopáže. Díky takové té bitevní náladě, která už sálá ze samotného obalu (já tu blbost fakt nemůžu dostat z hlavy), často vyplouvají na povrch klávesy, které zase jinde jen promořují atmosféru. Myslím, že kdyby se Reaver víc věnoval čistě syrovému blacku, tak by jeho snažení bylo mnohem výraznější. Nicméně nechme spekulace být. Nahrávka zní, tak jak zní a věřím, že se ve sbírkách nadšenců rozhodně neztratí. V té mé ovšem nebude.