Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Konec prázdnin, mějme se na pozoru. Což může platit jak pro život v realitě dneška, kdy je někdy těžké pochopit smysl čehokoli, tak pro věrné prznitele černého kovu, kterým učarovala tvorba polské družiny Gruzja. Oficiálně se mluví o třetím albu kapely, někde o čtvrtém, ono je to z jiného, podstatného důvodu nakonec trošku jedno. Gruzja nás totiž svou blackmetalovou arytmií zásobují opravdu často. Nikdy to netrvá dlouho a už stojí opodál nová kopa uhelného odpadu. A když víte jak s ním naložit a jste s kapelou tzv. na jedné hromadě, pak je vám asi u zadnice, jestli si Vulgator, dva roky starý hudební doprovod gamesky, dáte po bok ostatních desek, nebo ho berete jako dobrý bonus. Gruzja se od roku 2019 postupně tvarují a jejich tvorba by se dala odbýt termínem experimentální black. Přijde mi ale škoda při tom nezmínit hardcore, post punk, pop nebo industrial. Prostě ty další neoddiskutovatelné kusy jiných stylů, ne jen pojiva pro dobrý den a zasmání se, jak je ten black chudák týrán.

Nové album Koniec wakacji je přesně takové a taky úplně jiné, než ta ostatní vyklíčená z plodného pole Gruzja. Je rozhodně nejodvážnější ve smyslu naprání jednotlivých stylových dílků na jednu desku. Tady ty kusy znamenají celé skladby. Vemte si třeba ty ruchové a elektronické - hustě hybnou industrializaci Moda nienawiści, ke které se vracím tak často jak jen to jde, nervně podzemní Następna stacja getto, nebo Już po dzwonku a vyloženě hlasově i elektronicky vycukaný Pomnik. Nebo ty volnější, melodičtější tracky jako Sałynka a Do pokoju, které pěkně pohladí a vytvoří obranou hráz proti valící se punk-blackové energii novinky. Protože Koniec wakacji je především punková deska, s přihlédnutím k tomu, co bylo doteď možné od Gruzja slyšet.

Je to nejkřiklavější a nejvíc provokativní nahrávka. Rozdivočená a nezatížená jízda, ode zdi ke zdi a zase zpět. Rozjívený hardcore/punk pořád vyzobávající zbytky black metalu, odbíhající si na divný parket husté syntetiky a vedle toho stíhající být zadumaný a lehce znuděný gotik. Gruzja se toho tentokrát opravdu nebáli a dali do placu album, které je stejně barevné jako jeho obal. Chvíli přemýšlíte, jestli je to celé jenom žert, chvíli se tomu bráníte, aby vám to samozřejmě nedalo a začali jste si k sobě jednotlivé dílky lepit. Což zabere další čas a nakonec zjistíte, že je to sice značně vykolejená záležitost, ale určitě ne laciná (až na pár primitivních halekaček) a že jako celek docela funguje. I když tomu zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo. Kdo ovšem nepřekousne polštinu, protože ji nekousal nikdy a zní mu jako překážka, ten bude mít s novinkou problém. Ona je totiž hodně výřečná. Jako učebnice hotová nádhera, texty na ní hodně fárám, srovnávám, možná se i trošku cvičím. Vše si ale dohromady nedám, to ani nejde, sedím v kabině hostů. Myslel jsem si ale, že je deska vulgárnější a ona nakonec překvapuje svou hloubkou. 

Už minulost souboru jasně ukazovala, že Gruzja nebudou z těch, kteří se hodlají držet pravidel a že si poradí po svém. Různé odbočky, stopky, ale ne slepé uličky. Spíš jak s tím vyjebat. Záliba v post punku je v kapele taky odjakživa, což chválím. Gruzja se jen postupně víc a víc odkopávali, až dospěli do tohoto stadia. Je celkem legrační, když jsem před dvěma lety bral Vulgator jako to nejvíc odhalené tvůrčí jádro kapely, jak tahle deska dnes vůči novince působí kompaktně, pevně. Jsem zvědavý, jestli budu mít podobné pocity za rok, za dva i z Konca wakacji. Na to si počkám, ale spíš věřím tomu, že nás Gruzja překvapí zas nějak jinak.