Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I když je nový rok už nějaký ten den realitou, recenzemi se budu ještě chvíli navracet do roku předchozího. Jedním takovým ohlédnutím bude i dnešní článek, který si dává za úkol vzpomenout na poslední desku finských melodiků Insomnium, jež si nepochybně vaši pozornost zaslouží ... i když na dělání děr do již dost děravého světa ambice nemá, nač chodit kolem horké kaše a nenalít si čistého vína hned v úvodu.

Album One for sorrow vyšlo v polovině října a bez velkých překvapení se zařadilo do skupiny bravurně zvládnutých desek melodického death metalu, které si více zaslouží přívlastek první než-li ten druhý. Takoví odlehčení Dark Tranquillity, řekl bych. Stejně nepřekvapivý je zvuk desky, který, měřen dnešními přísnými měřítky a kritérii, splňuje asi vše se zárukou nejméně dvouletou. Silně vytažené basy rytmické sekce dávají pevný základ kytarovým výletům, hlas posazený tak akorát, aby se vezl na melodických vlnách lehce neklidné vodní hladiny, vše obohaceno místně se vyskytující klávesovou aurou, která dává soundu další rozměr. Je vůbec na co si stěžovat? Možná na kompresi... Instumenty i hlas byly nahrány ve třech studiích, v jednom z nich proveden mix, ve čtvrtém mastering – a ve výsledku je to poznat: čistota, vyváženost, plochost a další podobná slova mě napadají při poslechu aktuálního alba této finské čtveřice; pěkně si nás ty kapely rozmazlují.

Pokud vám One for sorrow do této doby unikalo a rozhodli jste se do něj pustit, ukrojte ze svého času nějakých třiapadesát minut, do kterých bude našlapáno kulatých deset skladeb (bohatší fanoušci, kteří investovali do limitované edice, si přidají jednu skladbu k dobru – Weather the storm). Na co se máte připravit? Melodický (death) metal klasického střihu, výborně podaný, akurátně zkomponovaný, instrumentálně na úrovni, snadno poslouchatelný a vstřebatelný. Vokál v growlových polohách drsný tak akorát, aby neodradil jemnější povahy, přesto bez větší zajímavosti, kterou si přivlastňuje především kytarový tandem – jednoznačně největší tahák na albu. A něco navíc? No mnoho toho nebude, při poslechu alba se mi hlavou honí slova jako „tradiční“ a „klasický“. Skladby se drží v již dostatečně vyjetých kolejích, výjimkou je pouze první Inertia (v podstatě intro) a sedmá náladovka Decoherence, která je zase čistě instrumentální. Zbylých osm skladeb lze bez obalu označit jako výborné, fanoušci žánru budou bez pochyb spokojeni. A není to málo? Snad by se ještě patřilo vyzdvihnout klávesové party, které jsou zakomponovány velmi citlivě, decentně zjemňují kytarovou atmosféru a výsledný dojem z desky posouvají o stupínek výše. Jinak ale máme co do činění s „pouze“ výborným melodickým metalem, kterým Insomnium potvrzují svou pozici v širší evropské elitě daného žánru, ale tím také ambice desky končí.

Nějaká slova závěrem? Pochvalu si zaslouží rovněž zpracování dvanáctistránkového bookletu, ve kterém dohledáte všechny podstatné informace o albu a anglické texty všech skladeb. Rozsah standardní, grafika povedená. Čtyřpanelový digipak zmíněné rozšířené edice se bohužel stává čím dál rozšířenější úspornou formou tohoto provedení hudebních nosičů, bohužel. Snad vás aspoň potěší hostující Mikael Stanne v oné bonusové skladbě.