Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Interitus - In My Hands

InteritusIn My Hands

Bhut8.10.2009
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Jedná se o již čtvrtou desku v jejich diskografii. I přes vynikající koncertní výkony před množstvím věhlasných kapel stále zůstávají v jakémsi podhoubí. Dosud poslední počin In My Hands je však z něj nevytrhne.

Plzeňské těleso INTERITUS se po čtyřech letech ukazuje s další řadovkou. Novinka je pokřtěna jako „In My Hands“. Jedná se o již čtvrtou desku v jejich diskografii. Přes vynikající koncertní výkony před množstvím věhlasných kapel stále zůstávají v jakémsi podhoubí. Stále se setkávám s lidmi, kteří tuto kapelu neznají. Bohužel je to velká škoda, jelikož tato skupina vskutku má něco do sebe. Snad se jim v budoucnu podaří prorazit na povrch a zvýšit tak svůj fanklub. Nyní se před námi objevuje jejich novinkové album, které se snaží prodrat na vyšší posty pomocí anglických textů. S angličtinou jsme se u této kapely setkali již na albu Frozen Darkness, tím pádem to není nic nového. Ovšem jsem toho názoru, že pro kapelu není angličtina zrovna nejvhodnější volbou. V jejich podání (jak už to u spousty ne-anglicky mluvících kapel bývá) se tento jazyk jeví poněkud kostrbatě a neomaleně. Velmi nepříznivě pak působí dlouhé vokální plochy. Jednotlivé skladby pak ztrácejí na dynamice a síle samotné. Dalším bodem zůstává fakt, že kapela se méně a méně věnuje symfonickým plochám a pasážím. Oproti rané tvorbě kapela upouští od výborných symfonických melodií, které byly dobrým přínosem pro kapelu. Netvrdím, že se v hudbě neobjevují, ale postrádám jejich moc, která mě objímá, když slyším např. prvotní skvostné album Deborah. Naopak přínosem může být větší využití modernějšího zvuku, kterým deska disponuje. V určitých partech alba zaznamenávám i použití různých efektů. Ty jsou však užity střídmě a vytváří jen drobnou příkrasu, která se tak stává příjemným zpestřením. Některé písně jsou obdařeny krátkým textem a důraz je kladen spíše na hráčský um jednotlivců. Vynikají tak dobré melodické pasáže. Ovšem slyšitelným znakem zůstává, že deska zní monotónně a nepříliš výrazně. Celý počin si tak stojí v průměrném středu a nevyniká ani na jednu stranu. Neupadá z důvodu kvalitních pasáží a melodií. Na druhou stranu nevyniká z důvodu horší angličtiny a přílišné jednotvárnosti. Melodie jsou dobré, ale některé se až nápadně kopírují, to je stěžejní muška celého díla.

 

První skladba se při prvních vteřinách prozrazuje moderní soundem, který bude posluchače doprovázet celou desku. Druhá píseň Schodiště je první česky zpívaná, obsahuje pěkný melodický zpěv a dobré symfonické melodie. Třetí kousek klonuje svého předchůdce s rozdílem anglického textu. V páté skladbě Nad hladinou se poněkud méně vydařil mužský zpěv. Song však vyvažuje líbivý ženský vokál, jenž se zde pěkně poslouchá. Šestý kus ve svých útrobách ukrývá velmi pěkné melodické pasáže, ale stín vrhá nepříznivá angličtina. Sedmá věc Tam, kde se nedýchá se stává jednou z nejlepších skladeb, které se na desce nacházejí. Strukturu tvoří melodický ženský vokál, vydařené kytarové sólo a melodické linky. V osmé skladbě, která začíná s gotickými rysy, dojde k nečekanému zvratu. Po chvilce jejího trvání se píseň překroutí téměř až v death doomovou atmosféru. Tento zvrat zůstává kladným přínosem. Ke konci trvání se skladba opět vrátí do svých kolejí. V deváté Dance bych vyzdvihl její vydařený refrén. Po skončení desátého songu máme hlavní část alba za sebou. Nelze však přehlédnout ještě dvě zbývající bonusové skladby. První z nich je znovu natočená píseň Loutny, která se poprvé objevila na demo nahrávce kapely. Druhá skladba je tributní. Jmenuje se Explosive a její charakter dostává označení: instrumental. Velmi vydařená skladba. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky