Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Krimh - Gedankenkarussell

KrimhGedankenkarussell

Symptom31.8.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Kerim hraje metal, progresivní metal, ale ne až tak progresivní, že by koketoval s djentem, od toho jsou tu jiní. Jeho nová deska je naštosovaná nekompromisní hudbou, ale není v lidských silách plně uspokojit všechny...

Gedankenkarussell je po technické stránce bravurně zvládnuté dílo. Fakt, že všechny nástroje obsluhuje jediný muzikant a úroveň s jakou plní desku hudbou, činí ze třetí sólovky Kerima Lechnera pozoruhodné dílo. Tento sympatický projekt sleduji od začátku a stále mi dělá radost, byť prog-metal načichlý deathem poslouchám skutečně jen rekreačně. Sepsání recenze na mně cizí žánr je celkem výzva, nicméně v případě všestranně nadaného rakouského instrumentalisty a především profesionálního bubeníka, se rád hecnu.

 

Ještě před tím, než se Krimh prosadil jako ranař u Decapitated a později u Septic Flesh, rozvíjel svou vlastní tvorbu, která je směsí různých metalových žánrů. I když jsou hudební díla v zásadě nezbadatelná a jen tvůrce ví, co která nota znamená, pokud vůbec, tak na povrchu se Gedankenkarussell nejeví jako velké překvapení. Po všech stránkách klasický Kerimův rukopis je chutnou krmí pro metalisty, kteří hledají svižnou hudbu, dravé bicí a industriální kytarové riffy. V exponovaných pasážích dokáže z nástrojů ždímat maximum a zdánlivě primitivní bzučení kytar osvěžit citem pro detail.

 

Hlavní doménou jsou zde bicí a ty je třeba pochválit za dobrý vkus a pointu. Kerimova hra je v mnoha ohledech old-schoolová a těží hlavně ze základních principů. Místo složité rytmiky, typické pro djent a fusion, zdobí skladby beaty vnímavé vůči dynamice skladeb. Převážně jde o různě rychlé sypačky, ale dost prostoru mají i jemnější pasáže.

 

Novum, které deska přináší, je vokál a hostujících zpěváků je tu rovnou pět. Zpěv dodává kompozicím na pestrosti a hloubce, bohužel mé nadšení pro extrémní práci s hlasem už zdaleka není tak benevolentní jako dřív a některé chrapláky mi ve skladbách vyloženě překážejí. Ne že by s hudbou nesouzněly, spíš si je nedokážu užít a ocenit je. Krimh nasává inspiraci napříč celým světem extrémního metalu, a tak jednička The Harm, hlavně díky barvě hlasu a frázování až příliš jasně odkazuje ke Katatonii. V mezihře páté Nothing možná vzpomenete na Dimmu Borgir. Poslední kus Enter My Inner Void zavoní po Septic Flesh, ale tady vane vítr přímo od zdroje, protože na orchestrálních aranžích spolupracoval Christos Antoniou osobně. Zaznamenal jsem i náznak Madder Mortem a… tolik k dojmologii.

 

Příznivci instrumentální hudby nemusí klesat na mysli, na ně bylo pamatováno se speciálním mixem desky bez zpěvu. Poctivých čtyřicet minut si tak můžete zpestřit srovnávacím poslechem. I při takové délce není problém se zaposlouchat, čas letí a tři opakování, jak malovaný, jsou ve vyřízeném cobydup. Krimh se do vytyčeného úkolu položil duší i tělem a jeho jméno si jistě zaslouží vejít do dějin metalu. S elánem zahráno, vlastním nákladem vydáno. Příště bych si přál ještě víc momentů, kdy se vám hudba dívá do duše a dílo bude dokonáno.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky