Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kvelertak - Meir

KvelertakMeir

Bhut27.4.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Kvelertak opět ukazují, jak lze kombinovat dravost blacku s naštvaností hc a chytlavostí rokenrolu. Tábor fandů bude mít dvě části, řekl bych.

O norské kapele Kvelertak se v posledních dnech mluví celkem často a samozřejmě to bude kvůli tomu, že je na světě jejich čerstvý počin. Novinka Meir se drží v nastoleném řádu, kterým se kapela odprezentovala na debutové práci Kvelertak. Hlavním pojítkem je pochopitelně hudební zaměření, které koketuje s black metalem a hardcorem, ale v neposlední řadě je to i vizuální podoba – samotný obal desky. Ten si vzal na starosti frontman kapely Baroness John Baizley. Jeho práce je na první pohled rozpoznatelná a téměř s jistotou ji můžeme přisoudit právě jemu. Má totiž specifický způsob kresby, kterou bychom v našich končinách nejlépe přirovnali k věhlasnému A. Muchovi. Zda-li je, či není John také takovým záletníkem však nyní ponecháme stranou, což ostatně s hudbou Kvelertak ani nesouvisí. Vše se tedy zdá být stejné, přinejmenším podobné. Deska má před svého zájemce prostřít patřičně adekvátní materiál, který bude co nejvěrohodněji pokračovat v odkazu desky prvotní.

 

Zde je možná první zádrhel, který mne nelibě doprovází. Příliš mnoho očekávání a slibování si velkolepého díla. Kvelertak dělají muziku, která není náročná a skousnou ji fanoušci napříč žánry. Já to tak tedy určitě vnímám a jsem si jist, že o téhle kapele si popovídám se stejným nadšením s fandou hc scény i s vyznavačem černého kovu. Ačkoliv s blekošema bychom si rozuměli asi jen v případě alba prvního. Deska druhá – nová více otáčí své loukotě v hardcoreu a snad i rock’n’rollu. To by samo o sobě na škodu být vůbec nemělo, ale… Proč to jen kapele nevěřím a nezdá se mi jejich současný zjev věrohodný a pravý? Abych se přiznal, tak sám neznám odpověď. A upřímně řečeno ji snad ani znát nechci. Možná bych se dostal k prachsprostému činu, kterým je vidina peněz a zalíbení se širšímu publiku. Ale to je jen má skromná konspirační teorie, která nemusí mít absolutně žádnou váhu. O co mi vlastně jde? No, zkrátka o to, že kapela, která zněla na své prvotině toliko přesvědčivě a svéprávně, která činila hudbu neznající hranic a míchala na první pohled nemožné, se dnes jakoby topí ve vlastních myšlenkách. Hudba je to stále přímočará a snad i upřímná, ale já jí tu osobitou existenci jednoduše nevěřím.

 

Celá muzika se nese v rychlejším tempu, kterému vévodí převážně hardcore šlapavý styl a pak rock’n’rollové postupy, coby esence písničkovosti. Onen odér black metalu vyprchává a mísí se s čistým vzduchem, což má za důsledek jeho úplné vytracení. Punc divokosti, kterou měl tento styl albu dodat, je ten tam. Dravost tu sice stále je, ale ne v takovém provedení, které jsem čekal. Pokud ke kapele přistupujete zcela nově, budete nepochybně překvapeni a vřele obejmuti touto živelnou smrští. Deska vám dá nemálo energie a vy si budete přitakávat a notovat refrény. Ono to totiž svým způsobem je úžasně chytlavé a podmanivé. Ono náručí, které vám tak kapela nabízí, je vpravdě vlídné, stejně jako když vás objímá osoba, kterou milujete. Ale Kvelertak si vás na prsou dlouho hřát nebudou a s dobrým úmyslem odhodí do vroucího moshpitu. A teď jak z toho ven?! Většina nově příchozích si vezme tuto cestu za svou a snad si i koupí tričko. Druzí, stejně zklamaní jako já, si sice hlavou zakývou, ale odejdou nijak výrazně nenaplněni větším dojmem. Škoda, přátelé, čekal jsem asi příliš…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky