Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lunar Mantra - Psychosomatika (EP)

Lunar MantraPsychosomatika (EP)

Victimer14.2.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Druhé EP Lunar Mantra představuje konsolidovanější a mystičtější tvář kapely, které může patřit budoucnost.

Přesně před pěti lety se nová krev ze skotských hor vydala ze spárů podzemí poprvé. Tehdy vyšlo první EP Genesis symbolizující Lunar Mantra jako kapelu, která je po kolena v animálně epickém black metalu, jehož povznáší okultní aura a esoterický náhled na svět kolem nás. Genesis byl bod jedna a z dnešního pohledu je jeho neučesanost a zvuková nestabilita dávána do vztahu s klasickým černozemním projevem, jemuž velí vrozená blasfémie. Výpravně obskurní zápal. Oproti první nahrávce je novinka Psychosomatika civilizovanější ve smyslu vývoje a výrazově přesvědčivější v otázce mystiky. Lunar Mantra jsou o krok dál.


Okultně podzemní spolky zalily svět ze všech stran, nedá se svítit. Tuny podobně zaměřených kapel jsou proti vyslovení sympatií, je třeba vytrvat a dát šanci samotnému provedení. Originalita se hledá velmi těžko, pokud nebylo řečeno vše, tak většina už zřejmě ano. U Lunar Mantra jsou ale zřetelné prvky prosvětlující tmu obskurních klišé. Přes lehce protivnou prkennost (snad vlivem staticky znějících bicích) se koridory kapely zajímavě svíjí ve svých nekonečných chodbách poznání. Je v tom dílek magie, psychedelie a zvráceného procitnutí dát své hudbě netradiční vyznění v trendově pojatém black metalu současnosti. Kapela působí jistěji, zní víc srovnaně a nemá při tom tolik zaflákané ruce od krve.

 


Studujíc stav své psychiky, přímý vliv podněcující fyzično a jeho fungování, vydali se Lunar Mantra cestou dalšího EP. Sami uznali za vhodné, že na velké album je ještě čas a pro tohle rozhodnutí mám pochopení. Psychosomatika je mini-kolekcí tří skladeb, kdy se první dva songy nesou na vlně mystického black metalu a třetí je uchopen jako orientálně okultní ambient, léčba ruchy. I na Genesis byla skladba čistě ambientní. Hororová, rituální, vycinkaná podzemním zaklínáním. Na novince ovšem tahle skladba neplní funkci pouhého intra, ale regulérní položky alba. Za ruchovou cestou posmrtného rituálu stojí příspěvky Bön a Martyria. O druhých jmenovaných jsme si už jednou nihilisticky povídali a kdo má blízko třeba k jiným řeckým ritualistům Shibalba, bude k pochopení závěrečného tracku na té správné cestě.


První dvě skladby jsou výpravně modulované podzemní odlitky střetu důvěrně známých míst a jejich nových možných cest. Je sympatické, že Lunar Mantra umí znít tvárně a nebojí se poodkrýt detaily a absorbovat prvky odjinud. V obou věcech je dostatek situací, které si žádají maximální pozornost, protože kapela nemíní tlouct prázdnou slámu, ale objevit vnitřní náležitosti v symbióze s atmosféricky disonantní produkcí. Nastavit rovnováhu mezi kořeny a novým poznáním, mezi posvátnou epikou a brutalitou. Je třeba uznat, že se v tomto ohledu dostala na pozoruhodnou úroveň.


Lunar Mantra se dali na cestu vnitřního učení, spojitostí, magií a rituálů. Jejich projev doznal změn, progresivních prvků a poměrně zajímavě zkouší vybruslit z unylosti černočerné okultní většiny. Vnímaví jedinci najdou iluzorně psychedelické krajnosti, kudy hrdě kráčí například naši Inferno. Lunar Mantra pro skutečné inferno podvědomí ještě nedozráli, ale jejich nová kapitola splňuje jisté parametry neotřelosti a dechu nepoznaného. Teď půjde o to, nakolik se kapele v budoucnu povede probudit závan vlastní identity. Náznaky tu jsou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

kubánec / 14.2.20 12:03odpovědět

Výborná kapela.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky